Lásky jedné tmavovlásky V.?

Zuzana se sekla – netrvalo to dva tejdny, ale devět dní. No kdo by to řek? Já teda ne. Seběhlo se to následovně:

Hned druhej den po pochybným incidentu s Australanem/Kiwi Xy (trapnou story viz zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/c/471529/lasky-jedne-tmavovlasky-iv-jak-me-rybar-zpraskal-prutem.html) jsme šli s Jasonem, Dinem a Nevaeh bruslit. Xy se samozřejmě neozýval, takže jsem byla celej ten večer fakt hrozně nasraná (hlavně na sebe, že jsem zas byla tak neobyčejně blbá). Vlastně jsem byla tak nasraná, že mi vůbec nedošlo, že si na zimáku budu muset opět půjčit brusle u Američana See you later (další trapnou story viz zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/c/451891/lasky-jedne-tmavovlasky-iii-facka-c-2-kvetak.html). Ty vole, tohle město je pro mě fakt malý.

Na staďáku jsem poslala Jasona, aby mi pro ty brusle došel. Sorry, neptej se, prostě na to dneska nemám koule. Neptal se – nikdy mě tak nabroušenou neviděl a rozhodně to taky nechtěl schytat. Já bruslila jak o život, abych se nějak vybila, Dino se nekoordinovaně klátil jako obvykle, Nevaeh si šla radši dát kafe a Jason, jak jsem si po chvíli všimla, postával u manťáku a civěl na mě. Když jsem k němu zajela, abych se zeptala, co tak blbě čumí, přitáhl mě k sobě za ruce, což bylo poněkud divný. A prej že mi to jde. Uhm. „Domluvili jsme se s Dinem, že pak pojedou ještě k nám a půjčíme nějakej film.“ Hej doražte mě, ať se netrápim… nemám vůbec na nikoho náladu, chci se jít zabít, anebo aspoň spát.

Po cestě domů mi volá Zuzana, což beru jako vítanou příležitost si pořádně česky zanadávat a postěžovat. Rozčiluju se nad nevychovaným Xy, co mě tahá za nos, a taky nad „zasraným Američanem“.

„American!“ machruje Jason, že něco rozumí, a já na něj házim okem, jako že je borec. Když pak čekáme v autě na ten povedenej páreček Číňanů, co si ještě potřeboval skočit pro hambáč do Mekáče, mám kamennej ksicht, zkřížený ruce a nervózně podupávám nohou.

„Co to s tebou sakra dneska je?“ ptá se Jason.

„Nic, to je v pohodě.“ Typická ženská odpověď.

„No ok, jestli o tom nechceš mluvit.“ To teda nechci.

Film byl kupodivu skvělej (zélandskej snímek Boy/Kluk, vřele doporučuju, je to fakt prdel), škoda že jsem si ho pro samou svoji nasranost neužila. Číňani nicméně smíchy prskali jídlo všude kolem. Když se po závěrečnejch titulkách odebrali na kutě, Jason povídá, že jsem divná.

„To sis jako všimnul až teď?“

Zašklebí se. Jsem unavená. Usměju se a opakuju, že mi nic není.

„OK. A nechceš drink?“

„Nee, jdu spát,“ zamítám návrh a sbírám se k odchodu. Pak si ale říkám tvl… a vlastně víš ty co? Nalej to. „Hele nebo jo, dáme drink.“ Jason mi nalil obvyklou skleničku whisky a já ho požádala, ať mi přidá. Ještě. A ještě. Při pohledu na tu botu prohlásil, že to nemůžu vypít. Tak to si teda kuř, že můžu. Oklopila jsem whiskey do sebe a poprosila o další. Stejný množství. Když jsem exla i druhou sklenici, Jason prohlásil, že budu zvracet. Haha. A že v životě neviděl holku takhle pít. Vlastně ani chlapa. Kde to proboha žije?!

Hned mi bylo líp. A zase jsem měla náladu si povídat. Proč jsme po chvíli skončili pod jednou dekou, si nevybavim… asi mi byla zima? Mám pocit, že mi zas masíroval krk nebo něco a já si u toho lehla a mimoděk zalezla pod tu deku… no těžko říct. Každopádně další, co vim, že ležíme proti sobě na tom gauči, Jason se ke mně nakloní a dá mi pusu. Já ztuhnu, vykulím na něj oči, zamračim se a prohlásim geniální: „JASONE. Děláš si prdel, žes mi dal pusu?!“

„Ale no tak, Lucy… tulíme se tady pod dekou, cos na tom jako nečekala?“ Hm, pravda. Moc whiskey. Chvíli se mu snažim vyčíst z očí, co to má znamenat. Pak koktám, jestli něco takovýho chtěl udělat už delší dobu.

„Noo… ne že by to byl dlouhodobej plán, ale líbila ses mi od první chvíle, co jsem tě uviděl.“ A sakra. „A jak ses sem nastěhovala, začal jsem si říkat ty jo, já tu Lucy začínám mít rád… a nevěděl jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. Ale prostě to tak bylo. A pak se to ještě posunulo, jak jsem ti tuhle masíroval ty záda…“ Aha! Já to věděla.

A pak jsem začala vyšilovat. Je to blbost, nebude to fungovat, a až se to posere, tak to bude mrtě trapný, protože jsme spolubydlící. A on, že ne, žádnej strach, půjde nám to spolu skvěle, rozumíme si, máme stejnej smysl pro humor a bla bla…

„Um... a co sakra to tvoje: ,Ženský mě momentálně vůbec nezajímaj‘?!“

„No to je pravda, já žádnou nechtěl, to ale neznamená, že když se mi nějaká postaví do cesty, tak do toho nepůjdu. A to se stalo s tebou.“ No, tak to potěš. Mračim se.

„Hele, jestli se se mnou chceš akorát vyspat, tak od toho dávám okamžitě ruce pryč, to je ta poslední věc, o kterou stojim.“ Dušuje se, že tak to v žádným případě není. „Co si o mně vůbec myslíš?! Já s tebou nechci vyjebat.“ Pořád se mračim. „Hele, co kdybys šla dneska spát ke mně, přísahám, že nic neudělám. Abys viděla, že jsem toho schopnej.“ Strašně moc se mračim. Jenže se mi od něj vlastně vůbec nechce. Ty vole, kdybych aspoň nebyla připitá… takhle se jen skočim převlíknout a hup k němu do postele. Respektive stojim váhavě ve dveřích. „Co tam tak stojíš, koozere? Alou spát, je pozdě."

Je to hrozně divný. V životě by mě nenapadlo, že se v týhle posteli (potažmo vůbec místnosti) někdy ocitnu. A líbat ho je ještě divnější. Tak nějak hrozně nepatřičný. Jak divný by to asi muselo bejt, kdybych byla úplně střízlivá?? Za chvíli se ale z „divný“ stává „hodně dobrý“ a Jason mě nakonec musí usměrňovat, že „to už by stačilo“:) Ještě několikrát vyšiluju, že jsem se musela zbláznit a bude z toho hroznej průser, že to nemůže fungovat, protože mně nikdy nic nefunguje a bla bla a bla bla. „Moc přemejšlíš,“ konstatuje a dává mi pusu na čelo. Jo, to je můj celoživotní problém.