Lásky jedné tmavovlásky IV. - Jak mě rybář zpráskal prutem

Přemejšlela jsem, že tuhle epizodu snad vynechám, páč je to už vážně trapný… Ale tak jednou jsem se rozhodla jít s kůží na trh, tak bych ji tam měla vynýst celou, no ne? Ou jé, směle do toho.

Ačkoli má Jasonova společnost svůj specifický půvab, po tejdnu stráveným jen v práci a doma s ním mě dost potěšilo, když se mi ozval Myles, jestli nechci jít na drink s jeho kámošema, který právě přiletěli. Bylo to jako na zavolanou – začínala jsem bejt špatná z toho, jaká se ze mě stává vzorná hospodyňka. Ty vole, dyť já si dokonce pořídila bylinkovou zahrádku! Respektive Jason všechno nakoupil a zařídil, a já slíbila, že se o to budu starat. A taky jsem strategicky zamlčela, že mi vždycky chcípnul i kaktus, kterej je potřeba zalejt jednou za půl roku.

No takže Mylesovi kámoši byli sympaťáci a já si náležitě užívala, že jsem zase mezi lidma. Svýho věku. Jenže jděte si pít s Irama, že jo… K tomu večeru jsem z paměti schopná sdělit pouze to, že pivo se pilo rychle a panáky ještě rychlejc, hodně se smálo a střídaly bary. Z Mylesova vyprávění pak vim, že jakmile jsme někam vešli, tak mě odchytil nějakej vošoust, a on mě odtahoval pryč, protože ví, jak dovedu bejt v takovejch situacích (a stavech) společenská. A ono všeho moc škodí. Abych to zkrátila, po tom prvním baru si nepamatuju prakticky nic. Zato si ale velice dobře pamatuju následující ráno.

Velkej pokoj, výhled do rušný ulice, skříň, skate a snowboard. Nic z toho moje. To, že jsem se probudila jinde než doma, pro mě byl vyloženě šok. Byla jsem stoprocentně přesvědčená, že jsem jela zpátky s Mylesem. No do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. S očekáváním čehokoli jsem se otočila na týpka, co ležel vedle mě. Moje první myšlenka byla: no, tak aspoň, že je hezkej. Matně jsem si vybavovala, že jsem si s tímhle klukem předchozí večer povídala na baru. Je buď Kiwi, nebo Australan. Co ale do prdele dělám u něj doma?! Tak jako vzhledem k tomu, že na sobě nemám jedinej kousek oblečení, radši nepřemejšlet. Což by mimochodem stejnak bolelo. Jestli nehodim šavli okamžitě, tak stoprocentně, až se pohnu. Budu to ale muset risknout.

„Hej né, to se mi snad jenom zdá tohleto,“ nadávám a soukám se z postele. „Ani nevim, jak se jmenuješ.“

„Já taky nevim, jak se jmenuješ.“ Hm, dobrej level.

Kudrnatej xy krčí ramenama a vypadá jako nevinnost sama. Vlastně až moc… váhavě se ptám, kolik mu je. O čtyři roky mladší. No teda hanba mu, takhle lovit po barech stařenky.

Vyskakuje na nohy s tím, že přijde pozdě do práce, a ptá se, jestli chci někam hodit.

„Ne, díky.“ Jediný, co momentálně chci, je jít se zahrabat. Což v pohodě zvládnu pěšky. Ještěže na to mám dneska volno.

„Kde pracuješ?“ ptám se, i když je to uplně jedno. Mluví ze mě kocovina.

„V obchodu s rybářskejma potřebama,“ informuje mě. No tak aspoň vim, kam nemám chodit.

„Dáš mi svoje číslo?“ prohlásí a vytahuje mobil.

Směju se tak od srdce, že se málem pozvracim. „Hele, oba moc dobře víme, že mi nezavoláš, tak proč bych to dělala? Abych celej příští tejden naivně hypnotizovala mobil?“

„Né, já ti zavolám, fakt,“ dušuje se xy. „Napíšu ti ještě dneska, uvidíš.“

Váhám. Usmívá se. Je mi blbě. A hlavně jsem blbá já. Nakonec mu to číslo diktuju a připojuju i svý jméno. Kdysi jsem od ségry k Vánocům dostala zlatou sošku Oscara s titulem Sobec roku. Pokud můžu, letos bych se přimlouvala za Krávu roku.

Týpek děkuje (není zač viď, šlo jen o moji důstojnost), musí letět, dveře najdu, bla bla. Copak dveře, ale najít oblečení se ukazuje jako téměř nadlidskej výkon. A co víc: i oblíknout se je pořádnej problém. Všechno mě bolí. Co tady se dělo, ty vole? Lámání gymnastek?

Aspoň mám štěstí, že v bytě nikdo není, to poslední, po čem teď toužim, je potkat lidskou bytost. Venku je nádherně, takže se rozhoduju pro pěší hodinovou procházku s tím, že si zlepšim náladu a s boží pomocí snad i vystřízlivim. S malinovým muffinem a plechovkou koly se šourám domů jak zpráskanej pes. Cejtim se jak zpráskanej pes. A to ještě nevim, že zpráskaná doopravdy jsem.

Po očistný sprše okamžitě zaplouvám do deky na gauči a usínám. Tam mě taky odpoledne nachází Jason. A nemá se mnou špetku soucitu. Sám kromě občasnej skleničky whisky, kterou spolu usrkáváme u televize, vůbec nepije a opilý lidi nesnáší. Tu kocovinu jsem si vybrala sama, tak nemám co fňukat. No, tak aspoň, že nezpozoroval, že jsem v noci nepřišla domů, o tom bych se bavit vážně nechtěla.

Když se druhej den převlíkám, náhodou si všimnu svýho odrazu v zrcadle. Jako i normálně to není žádná sláva, ale tentokrát mě to vyděsilo ještě o trochu víc. Celý nohy mám zezadu posetý modřinama. Ale jakože hrozně. Netušim, jak tohle ten kudrnáč mohl dokázat, nicméně zmaloval mě teda pěkně… což mi koneckonců připomíná můj oblíbenej velikonoční vtip:

Večer jsem story vyprávěla na skypu mámě a modřiny jí ukazovala. Sice jen přes tenký černý legíny, protože poblíž seděl Jason, ale i tak byly dostatečně vidět. Moji mámu nevyvede z míry téměř nic, ale nad tímhle se upřímně zhrozila. Chraň mě ruka páně s xy znova někam chodit. Jason konverzaci samozřejmě nerozuměl, nijak to nekomentoval, ale stejnak by mě zajímalo, co si myslel, že jako dělám.

No a hádejte co? Aha? Tadááá, týpek se samozřejmě neozval. Celej víkend nic. To bylo keců! Tentokrát jsem byla fakt nasraná. Což zní asi dost absurdně – ne že bych stála o další vejprask. No, v pondělí mi došlo, že když jsem mu dávala to číslo, tak mě prozváněl, takže bych měla mít jeho číslo taky. Našla jsem ho a aspoň mu napsala nenávistnou sms o tom, že až bude chtít příště sbalit nějakou buchtu na jednu noc, tak ať si odpustí ten bullshit kolem telefonu a ušetří ji toho, že se bude celej vejkend cejtit jako idiot. A pozor. Pán obratem odpověděl:

„Ahoj, Lucy. Omlouvám se, chystal jsem se ti napsat včera večer, ale měl jsem tu teď na návštěvě tátu a neměl jsem čas. Pořád bych se s tebou někdy rád viděl, pokud chceš.“

No... mě když navštíví táta, tak mě obvykle nepřivazuje ke stromu a nezabavuje mi mobil. Ale možná se jedná o kulturní rozdíl. Lisa to okomentovala následovně: „Ty vole, dyť můžeš doslova sedět na hajzlu a psát u toho smsku!!“ Amen.

Vlastně když se na to tak zpětně podívám, můžu bejt ráda, že jsem se všech těch mužskejch ve zdraví zbavila. Argentinec mě příšerně mačkal, Američan kousal… a Kiwák/Australan mě zřídil tak, že jsem měla dva tejdny modrý nohy. Takže: už žádný pochybný známosti vzešlý z konverzace na baru. Seru na to, hate ya all.