Lásky jedné tmavovlásky III. - Facka č.2: Květák

5. 03. 2015 9:43:59
Co se týče chlapů, který si vybírám, vypozorovala jsem jednu věc: navazuju v protikladech. Před rokem a půl jsem byla s Čechem, co byl o hodně mladší, hned po něm si začala s Američanem, co byl o hodně starší. Taky to byl arogantní kretén (jak už jsem se někde zmínila), co si myslel, že budu skákat, jak píská, čímž si vysvětluju, proč jsem pak skončila s krotkým Australanem, co by pro mě udělal první poslední. Ten se ale zase nemyl... si nevybereš. No a tak se i teď stalo, že po plešounovi se na scéně objevil týpek s afrem.

Kvůli tomu háru jsem si ho pamatovala už ze zimáku, kde prodával lístky, půjčoval brusle a šéfoval kavárnu. Boží vlasy, sexy brejle jak já, dokonalej bělostnej chrup a takovej roztomile křivej úsměv. Američan. Jejich reputaci u mě rozhodně nevylepšil.

K bližšímu seznámení však nedošlo na ledě, ale – wait for it – v baru. Haha, já vim. Byla jsem ten večer s Leonardem z předchozího článku (ok, musim přiznat, že tyhle dva se lehce překrejvaj...) na narozeninovej oslavě přítele jeho spolubydlící... kterýho jsem předtim viděla jednou, ale tak budiž - chtěl, abych přišla, tak jsem přišla. Asi za dvě hodiny mi volala kámoška Češka, ať zajdu na drink jinam. Jasný. Oznamuju Leovi, že skočim na chvíli za ní a vrátim se. Not a big deal. Ohohoo, vedle jak ta jedle – pánovi se to nelíbilo. Řikám co ti jebe, budu zpátky za půl hodiny. Ne-e. Že prej jsem jednou šla ven s nim, a tak s nim taky mám zůstat. What?!! No to je něco na mou tvrdohlavou palici, takže to okamžitě pakuju.

Kámoška už byla v náladě a já, jak jsem byla vytočená, tak se mi podařilo ji dohnat dřív, než bys řekl "zasranýargentinci". Taky mě furt někdo zval. Vtipný, jak se s tim některý chlapi nepářou. Dala jsem se do řeči s místním hokejistou, sympaťák, ptá se, jestli chci drink, já že proč ne... a on že teda jdem koupit flašku vína a vypijem ji u něj doma. Whaaaaat? No, thanks.

Takže si jdu radši koupit něco sama. Poklepání na rameno a hle - kudrnáč z bruslení. A že prej mám sexy brejle a musíme se spolu vyfotit. Tak jasně, fotka, slovo dalo slovo a už jsme se přesouvali (s největší pravděpodobností spíš nekoordinovaně vrávorali) do vedlejšího podniku, kde maj prej super koktejly. Týpek šel nějaký objednat, já na záchod. Když jsem se vrátila, on nikde. Jdu ven, koukám kolem a chlápek z ochranky na mě: "Seš tady s Dylanem?"

Před jobem na stadionu pracoval různě po barech - a taky nasává jak houba - takže ho tu všichni znaj.

"No jako myslela jsem si to, ale vypadá to, že spíš ne."

"No on se po tobě sháněl!"

"A kde je teď?"

"Šel se podívat naproti, jestli ses nevrátila tam."

Ok, šla jsem to prosondovat, ale všude mraky lidí, květák nikde. Na to, abych to nějak víc řešila, jsem byla opravdu příliš opilá, a tak jsem to zapíchla a šla spát.

Ráno jsem věděla, že jsem mu dala číslo. Občas mám teda problém rozlišovat i mezi tím, co se mi zdálo ve snu, a co se doopravdy stalo (a to i za střízliva), nicméně jsem si byla jistá. A taky že mi druhej den přišla zpráva z neznámýho čísla.

"Jsem právě na koktejl párty a chybíš mi." Aha, týpek bude přes koktejly.

"Hej, tys přede mnou včera utek!! :D"

"What!???"

"No a ani si to nepamatuješ!"

"Včera???"

"Víš vůbec, s kým teď mluvíš?:D"

"Monica Lewis...?"

"Ty vole... kdo seš?? Nikoho takovýho neznám..."

No jako už se mi párkrát stalo, že jsem obdržela hovor, kterej evidentně nebyl pro mě... jako třeba když mi volala policie, ať si přijdu vyzvednout řidičák. Kterej jsem nikdy neměla. What the... ptám se, jestli Monica náhodou nepracovala pro Vodafone. Bingo! Taky se s tim nepářou, prostě dostanete firemní číslo po někom jiným, nový by byl moc velkej luxus.

No nicméně za chvíli byly dva dny v čudu a po mně neštěkl ani pes. Natož Američan. A tady by celá story mohla končit. Ovšem kdybych jako miminko nedostala ránu do hlavy ocelovým předmětem. Důkaz zde:

Takže jelikož jsem velkej Sherlock (a taky naivni blbá kráva), projela jsem facebookovou stránku zimáku, nakonec našla jeho fotku (i s označením aha), následně projela jeho profil a narazila na příspěvek, ve kterým nabízí k prodeji dva lístky na hokej - zájemci nechť se ozvou na jeho telefonní číslo (aha!). Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Jo, tak přesně takhle se to, holky... nedělá.

Konverzace, jež následovala po mé vyčerpávající detektivní činnosti:

"Čus. Hej, proč vy chlapi vždycky říkáte „zítra ti zavolám“ a pak se tisíc let nic neděje? Je to proto, že jste tak našrot, že si vzpomenete až tak za tejden, že jste potkali fajn holku, a možná vám dokonce i dala svoje číslo? A to vůbec nemluvim o tom, žes přede mnou utek! Kam ten svět spěje?! Lucy (Ok, jestli nemáš ani páru o tom, žes nějakou Lucy potkal, netřeba odpovídat...)”

"Já myslel, že tys utekla přede mnou! Takže mi došlo, že psát ti by byla ztráta času!!! Zejtra mám poloviční narozeniny, co takhle zkusit to ještě jednou? :)"

Hm no tady jako težko říct, na čí straně byla chyba. Přísahala bych, že jsem si odskočila na dvě minuty... ale jednou jsem taky třeba byla přesvědčená, že jsem předešlou noc pozřela dvě piva, jenže jsem měla celý záda doškrábaný od nějakejch větví a zlomenou nohu.

"No nevim, s tebou je to těžký... člověk si nemůže ani odskočit na záchod, protože jinak hned bereš nohy na ramena... Takže fakt nevim, jak to vyřešit, páč já když piju, tak potřebuju čůrat... A co jsou poloviční narozeniny?"

"Haha, hned se cejtim líp, žes byla na záchodě... jsem si říkal, no tohle je přesně proč nekupuju holkám koktejly... je to moc drahý, trvá dlouho, a stejnak pak utečou. Polovičníma narozeninama platíš za normální narozeniny. Musíš koupit někomu dárek... jako, ehm ehm, třeba Lucy."

"Haha, super, nutně potřebuju novej notebook."

"Nejdřív uvidíme, jestli zvládneš zůstat na jedno pivo."

No... přišel mi vtipnej a inteligentní. (Ahahaha). Domluvili jsme se, že ho druhej den vyzvednu v práci, a tak se taky stalo. Na rozjezd mi věnoval pár šarmantních křivejch úsměvů, pizzu a lacinou lichotku, že bez brejlí jsem hrozne krásná. Ó bóže. Celou konverzaci zvědavě sledovala (a přerušovala) asi desetiletá hokejistka, evidentně Dylanova velká kámoška, která ho oslovovala "Dajlen".

"No ne!! Ty seš jako jeho...?"

"Ne. Já ho vůbec neznám. Potkala jsem ho o víkendu v baru a on přede mnou pak utek."

Holka valí bulvy. "Huuustý."

Pak mě poslal sledovat hokej, jelikož končil až za hodinu. Holka se na mě okamžitě nalepila a celou dobu mě vyslýchala. Že prej myslela, že Dajlen je teplej, proč mám tak barevný legíny a jestli jsem prej z Kanady. Ta hodina byla dlouhá.

Co se týče večera, nečekejte nic originálního. Tak nějak jsem asi měla chuť Američanovi ukázat, že česká holka nemá problém vypit deset piv. Nebo jsem prostě mela fakt žízeň. Anebo rozhovor lehce váznul a to je pak zkrátka jednodušší klopit jedno za druhým. K přenocování u něj doma jsem svolila, nicméně s tím, že nic nebude. Ahahahahahaaaa... ne, víceméně jsem to i dodržela. Krásnej velkej barák, v kuchyni americká vlajka, na stole v obýváku tráva. A kytara. I přes svůj podroušenej stav si pamatuju, že jeho zpěv fakt skřípal. Jakože mi až nervy skřípal. Ale v kombinaci s tim křivym úsměvem (a těma deseti pivama) se to asi tak nějak zneutralizovalo.

Ráno nás čekala společná kocovina. I když jsme si teda zdaleka nebyli rovni, jelikož on měl volno, a já musela do práce. Přemlouval mě, abych se ulila s tim, že je mi blbě. Že strávíme den spolu. Koukám na něj, jak je absolutně marnej, neschopen ani zvednout víčka, a tak se ptám, co budeme dělat, pokud zůstanu. Prej že uděláme vejšlap tady na kopec za jeho barákem. Bylo nádherně, výhled překrásnej, ta představa se mi rozhodně líbila. Pouhým mrknutím oka mi ale bylo jasný, že pravděpodobnost, že k něčemu takovýmu dojde, je si taková, jako že mi ode dneška přestanou růst chlupy na nohách. Jakmile to dořek, zas už byl v limbu. Tak řikám, že na to kašlu a jdu do práce. On že mě půjde vyprovodit. Ok. V koupelně slyšim, jak hlasitě chrápe, a samozřejmě, že když jsem se vrátila, byl už zase tuhej. Hm, fajn, není nad procházku sama se sebou.

Tak jasně, že týpek, co vás ráno nejde ani vyprovodit, si zaslouží tak maximálně nakopat do prdele (spojení, co tak často používá moje máma:)), nicméně, jak už jsem zde vysvětlila – mějte pochopení, můj mozek byl v dětství otřesen. A tak mu druhej den píšu, jestli jsem u něj doma náhodou nenechala šálu. Ahaha, další nejvíc trapnej krok – nicméně jsem ji tam fakt zapomněla. A zabral na to – jo, asi tam bude, a prej co dělám večer. Zabral... ale proč? No protože jsem se s nim tu první noc nevyspala přeci, aha!!! (Teď machruju, ale tak jasně že mi to nedošlo, když jsem si šla vyzvednout tu zkurvenou šálu.) Další noc piva a tance, vzájemných ztrát a nálezů, koordinovaných i nekoordinovaných pohybů. Připojil se k nám i Dylanův šéf. Většího kreténa jsem neviděla. Po pár skleničkách pořád opakoval, že se chce s někým vyspat (což je nepřiměřeně slušná verze toho, co vykřikoval doopravdy, citovat ho ale nebudu, jelikož můj mozek se to snaží vytěsniit). K mý škodolibý radosti ale permanentně ostrouhával – žádná holka by do sebe reálně nemohla dostat tolik alkoholu, aby na něco takovýho přistoupila. A taky měl smůlu, že jsme nepotkali žádnou hluchou.

Kromě šéfa maxikokota si z tej noci pamatuju dna půllitrů, líbačku na lavičce v parku, mě lezoucí na vysokánskej strom a partu kluků dole, co slibujou, že mě chytěj, až skočim, mě slibující, že Dylanovi druhej den koupim snídani za to, že on platí tágo. Mě divící se jak to, že jsem zase sakra u něj před barákem. Falešnej zpěv a křivej úsměv volume 2. Mě moc opilou. Mě moc opilou na to, abych udržela nohy u sebe. A ještě stále moc opilou na to, abych udržela nohy u sebe ráno. Tentokrát šel ale do města se mnou. Protože musel taky do práce. Řeč ale vázla. Nebylo o čem. Ani na snídani nebyl čas. Jen na pusu, co říkala see you later.

Já za dva dny:

„Jsem ti nekoupila tu snídani, haha. Snad příště.“

Nic.

Já za pět dní (ahahaha):

„Čus. Co takhle někdy podniknout něco jinýho než se spolu jen vypít a vyspat? Jestli seš pro, dej vědět, kdy máš volno, jestli ne, je mi to jasný a měj se.“

A – wait for it - nic.

Vtipný je, že jsem ještě pořád chtěla chodit bruslit. A představa toho, že se tam s nim budu muset vidět, mi nejdřív přišla neúnosně trapná. Pak jsem si ale řekla, že trapně se zachoval on, ne já, takže se není za co stydět. Když jsem ho suše požádala o brusle, byl evidentně vyveden z míry, nicméně ne natolik, aby se mě kretén ještě neptal, jak se mám. Tak mohlo by to bejt lepší. Třeba kdyby ti tou bruslí někdo vymlátil zuby.

PS: Kdyby tenhle byl poslední, bylo by to ještě v pohodě.

Autor: Lucie Menclíková | čtvrtek 5.3.2015 9:43 | karma článku: 22.59 | přečteno: 1604x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 479 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 583 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 233 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.05 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 76 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1774

"Bukowski s pipinou"

 

Story ze Zélandu a tak vůbec. Ovce, kopce a kopance — můj život, moje kecy, ber, anebo nech bejt.

POZOR, obsahuje ironii, nadsázku a trapný humor. Kdo nemá nic  z toho rád, nebude mít rád ani mě.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...