8. 5. 2014 No money, no honey aneb Fňukání váguse

Bude zima, bude mráz, dny se krátí a s nima i naše úspory. Rozeslaly jsme asi milion životopisů a v okolí oběhaly, co se dá. Výsledkem zatím je, že máme příští tejden job ve Warehousu, třídenní inventuru. Což znamená, že ještě nezkrachuju, a tak jsem si koupila čepici a tepláky, možná že si budu brzo moct dovolit i svetr:)) Nedávno taky končil nábor zaměstnanců na letiště, kterej zajišťuje Devonova maminka, a tak na poslední chvíli přihodila naše životopisy k těm, co postupujou k pohovoru. Pozice: Aircraft Cleaner. Pohovor je dneska.

Situace u nás na bytě je pořád stejná – tichá domácnost, spolubydlící na nože. Co se mě a Janice týče, obě strany nás milujou a říkaj, že jsme ty nejlepší flatmates ever, asi to bude mít co dělat s tím, že Janice furt peče muffiny a já, jak nespim, tak každý ráno zatápim v krbu, uklízim a peču taky. Faktem je, že dvakrát čisto tu teda není, potom, co jsem umyla koupelnu, lituju každej sekundy, kdy se moje zadnice dopadla na to záchodový prkýnko.
Ashley tvrdí, že Devon "se mi snaží dostat do kalhotek" – prej že jí to je uplně jasný z toho, jak se mnou mluví, a vůbec to má prostě vepsaný ve tváři. No jako nevim... já mu teda z tváře nic nečtu a prej že rejže.

 
Pracovat pro Air New Zealand by bylo super. Na to, jak to všechno na letišti funguje, jsem fakt zvědavá, a máme to tam patnáct minut pěšky, takže ideál. Paní u přepážky mě zavede do kuchyňky pro zaměstnance, kde sednu na zadek a čekám. Za chvíli mě tu prej vyzvedne jakejsi Bradley. Ostatní mi okamžitě nabízej kafe, který s díky odmítám, páč si říkám, že se stejně za chvíli přesunu. Nicméně kdybych věděla, že budu čekat víc než půl hodiny, tak bych se nežinýrovala. Po chvíli se dávám do řeči s Kanaďanem Glenem, kterej je plnej informací o jobu. Vysvětluje, že uklízení v letadle je jednoduchá věc, páč na to člověk má hrozně málo času, a tak se nemusí zaobírat detailama. Na poklizení po vnitrostátním letu je sedm minut, po mezinárodním patnáct. To mě vážně těší, něco šúrovat osm hodin v kuse už se mi moc nechce. Navíc aby člověk mohl začít makat, nejdřív potřebuje, aby tu to letadlo vůbec bylo... takže většinu času stráví čekáním na něj, během kterýho si může dělat, co chce. Not too bad! Ptám se ho na řidičák, kterej je jednou z podmínek zaměstnání (a kterej já nemám), a Glen se zamyslí a povídá, že bych se bez něj měla obejít... no tak snad.
 
Bradleyho nemalý zpoždění na mě nedělá nejlepší dojem a dovrší to hned v úvodní větě, kdy začne, že teda už ví, že jsem Češka, a pak na mě hodí zkoumavej pohled a prohlásí, že je mi tak... osmadvacet? Fakt dík, řikám, že budu mít teď po zbytek tejdne depku, a nebude to z počasí.
Po mým vyprávění o tom, jak jsem strávila posledního půl roku (který bylo dlouhý, protože mě nijak nezastavoval, a já se sama zastavit neumim), mi Brad chce začít popisovat, co by obnášela moje práce, ale když zavětří, že jsem mluvila s Glenem (kterej sedí vedle na kompu), ptá se, co všechno mi řekl. Takže následuje další můj desetiminutovej monolog, kterej Brad uzavře tím, že neví, proč se mnou nějaký interview vůbec dělá, když už všechno vim. Glen je prej hlásná trouba, co nezavře hubu, a už v životě nenajme žádnýho Kanaďana.
 
Pak zvážní, oznamuje, že teď jde veškerá sranda stranou, a říká, že pokud mě bude chtít najmout, budu muset podstoupit drug and alcohol test, a jestli prej projdu. Povidám jasně, no problem, že váháš  – přijde mi to jako samozřejmost. Ne tak Bradovi. Kouká, že jsem bydlela u Motueky, tam že se to trávou jen hemží, a on zná všechny tyhle backpackery, co sbíraj jabka a rádi se baví (a jsou plný trávy). Přiznávám, že jsem potkala spoustu takovejch lidí (jakpak se asi má Gandalf?), ale nedala si ani čouda. Upřeně mě pozoruje. No fakt ne. Naposledy tak někdy před pěti lety... Načež se mi dostane přednášky o tom, kolik takovej test stojí peněz, a když pak neprojdu, nemůžou mě zaměstnat a musej narychlo shánět někoho jinýho a bla bla. Ptám se, jestli se to stává často, že lidi neprojdou, nebo proč mě sakra tak podezírá... Možná, že fakt vypadám jako člověk, co prodává trávu... Pozdějc se od Devona dozvídám, že Brad byl zamlada pořádnej hulič a všechen matroš si sháněl právě z Motueky.
 
Když vidí, že ze mě žádný skandální info nevydoluje, vrátí se zpátky k formalitám. Budou najímat čtyři až šest osob ženského pohlaví a padesát šest chlapů. Dobrej poměr :D  Nabádá mě, že kdyby mě případně na pracovišti někdo jakkoli sexuálně obtěžoval (to víš, klucí občas neznaj hranice), mám jít hned za ním a na místě to vyřešíme. Dobrý vědět. Na závěr se ptá, jestli nemám problém s multikulturním kolektivem. Jestli mi prej nevaděj nějaký konkrétní národnosti. What?! Rozčiluju se, co to jako je za otázku, ale Brad mě ujišťuje, že to myslí naprosto vážně, a čeká na odpověď. Hm, tak teda vysvětluju, že lidi rozhodně neposuzuju podle národnosti, a jestli něco fakt nemám, tak jsou to předsudky. Řiká good, good a že zeptat se musel. A těšilo ho a dá mi vědět za dva dny. Ještě podotýkám, že ta slečna, co jde na řadu teď, patří ke mně a musí ji případně najmout taky. Prej oukej.
 

Janice na tom byla s drug and alcohol testem uplně stejně, taky ji na tom drtil. A ona ho opravila, že v Motuece už to nejede, že teď frčí Takaka a všechno je k dostání v centru na parkovišti (jak nás poučil Leo). No nejsem si jistá, jakej jsme tímhle udělaly dojem.

 
 

 
Pozorování týdne: Kiwi nepoužívaj telefon. Co uděláte, když se za někým chcete stavit na návštěvu? Zavoláte mu či napíšete, jestli bude doma, no ne asi. Ne tak tady. Neustále nám ťukaj na dveře lidi, co se jdou za někým stavit. Za lidma, který už nějakou dobu neviděli. Za lidma, co už tu dávno nebydlí. A je to jedno, protože teď jsme tu pro změnu my, a tak se příště už stavujou za náma.