30. 4. 2014 On the road aneb Don’t worry, be happy

Když se ráno potkáváme s Leem v kuchyni, svěřuje se nám, že před několika dny ztratil pas. A ptá se, jestli je to hodně špatný ho nemít. No hele, co ti mám povídat, důvod k oslavě to zrovna není. Je to svéráz… jezdí bez řidičáku, cestuje bez pasu. Ke všemu jelikož nás Aaron vyzvedává, všimne si ho, jak kouří na terase – a není nadšenej. Janice podotýká, že týpek je až po uši ve sračkách. Nelze než souhlasit.

Balení zabere Jan hodiny, se mnou to tak složitý není – můj bágl je poloprázdnej, není tam skoro nic a vždycky, když vidim, jak velký nic to je, nechápu, jak můžu takhle žít. Plyšová gorila, která nám tu celou dobu zahřejvala gauč, po nás hází vyčítavý pohledy, a tak ji berem s sebou.

Konkrétně já, protože Janice se už nikam nic nevejde. Má jeden obří kufr, co je větší než ona, menší tašku a čtyři (!) batohy. Pravej batůžkář. Ta holka má s sebou sedm párů bot.

Zbývá rozdat naše goodbyes. Karinu zastihnem zrovna, jak uklízí chatku 17, odteď moje nešťastný číslo, obří barák, co zabere hodiny. Bude se nám stýskat. Po Yvonne jistým způsobem taky, tu navštěvujem v jejím karavanu, kde už kalí rum s colou, což teď prej bude její každodenní chleba (má od zejtra půl roku dovolenou).
V autě nám Aaron sděluje, že s náma jede jenom proto, aby na vlastní oči viděl, že jsme se vším všudy pryč, a nemusel se bát, že se vrátíme. Z Janice si udělal sekretářku, svěřil jí mobil a nechává ji vyřizovat svou korespondenci. Vychází najevo, že jeho emailová adresa je [e-mail].
První půl hodiny jsme taky nucený poslouchat jeho soptění na téma „bloody woofers“, mířený na naše nástupce, který „stihli za dva dny udělat z woofer housu kůlničku na dříví, dishwashing je pro ně sprostý slovo, a ještě se rozmnožili.“ Podotýkáme, že aspoň konečně vidí, co v nás měl.
 
Samozřejmě je potřeba zastavit na pivo a nanuk, a tak se ocitáme v hospůdce v zemi nikoho, která má čínskou obsluhu a po celým lokále vycpaný zvířecí hlavy a fotky čerstvě zastřelenejch divokejch prasat. Moc hezký. Nicméně tohle je stylový:

Číňan za barem chce vidět naše občanky a u každej hlásí rok narození, asi aby se mu to líp počítalo. Když Janice uslyší svůj rok, chvíli se zarazí a pak zahučí „shittttttttttt...“

„Co je?“ ptám se. Vypadá zdrceně.

„Já jsem rok 85!!“ Nechápu.

„Mně nebude 28, ale 29…“To jsem nežrala. Musim se na to opřít o stůl.  „Počkat, tys vážně teď zjistila, že ti není 27, ale 28?!“„No jo, tak já to vůbec nesleduju, narozeniny neslavim… tvl, ale fakt jsem myslela, že mi je 27.“Je to neuvěřitelný, ale ona to myslí vážně. Jako já taky narozeniny neslavim a vyslovovat, kolik mi je, mě bolí, ale pořád vim, jak se věci maj. Aaron to komentuje obvyklým „bloody Asians“, hláškou, kterou měl zatím vždycky vychystanou pro asijský řidiče.

Zpátky v autě přijde řeč na jeho kámoše Nathana, kterej by prej neváhal vyměnit Češku za Češku a mám si vzít jeho číslo. Že už ho ta jeho nebaví a v poslední době až příliš často skončil v hospodě na záchodě s nějakou jinou. Hmm, to zní jako sen každé dívky.

Janice to po cestě zatahuje a chvíli nahlas chrápe. Aaron s ní neurvale zatřese.
„Hej! Já myslel, že seš holka! Ty máš koule?“
„Ne“
„A seš si jistá?!“
Já následně chytnu záchvat smíchu, až z toho chrochtnu (se stane), načež Aaron lomí rukama, co za ženský to má v autě, a že místní dámy by jakživa nic takovýho nevyprodukovaly. No nevim, kde se stala chyba, mami. Občas stáhne okýnko a pouští na nás ledovej vzduch, abychom nespaly (což je fakt nepříjemný), nebo nám dělá  „horsebites“ – stisknete kůži nad kolenem oběti, co nejvíc to jde, jako byste ji chtěli rozdrtit, a pak ucuknete, čímž zanecháte moncla jako po kousanci od koně (což je ještě mnohem horší).
Cesta to byla dlouhá a vyčerpávající po všech stránkách. Když nás Aaron se všema báglama vyhazuje před hostelem –Jailhouse –, oddychne si, že se nás konečně zbavil, ale my víme, že zamáčknul slzu. No jo... nezbejvá, než se posunout do dalšího levelu. Směrem k lepším zítřkům. I když tomu teda moc nenahrává nápis na dveřích, kterej hlásá „Welcome in Jail“.
U recepce si všímáme nástěnky s nabídkou/poptávkou spolujízdy, a tak poté, co se ubytujem a povečeříme obligátní těstoviny s rajčatovou omáčkou (a brokolicí, kterou jsme našly na free shelf), vydávám se tam vylepit náš lísteček, kdyby náhodou. Potřebujeme se dostat do Wanaky. Zejtra. Dvě holky a gorila. Při vylepování mě osloví jakejsi mladík a ptá se, co to mám. Tak mu popisuju naši situaci, chvíli se bavíme o obecnostech a pak se zmíní, že shání trávu. No to mu teda nepomůžu.
Je kolem deset večer a obě jsme ztahaný jak pes, a tak se jen doplazíme do naší vězeňskej cely a zalezem pod peřinu. Než usnu, ptám se Janice, jestli vypadám jako člověk, co prodává trávu.