5. 4. 2014 The Best Day Of My Life

Day off, sobota, počasí jak lusk. Cíl našeho dnešního tripu: Farewell Spit, nejdelší písečnej výběžek na Zélandu a nejsevernější bod Jižního ostrova. Aaron se s náma nebaví od tej doby, co jsme kolem něj prošly s pytlíkem brambůrek a na jeho dotaz, jestli si může nabídnout, na něj Janice zařvala: „Don‘t touch my chips!“ Nicméně včera u oběda mu to nedalo a ptal se, jestli ho jako berem vážně. Haha. Dopídit se toho, o čem mluvil dál, bylo těžký, páč s plnou pusou mu není rozumět už vůbec, ale nakonec jsme pochopily, že se dneska chystá na rugby a že můžem jet s nim. Možná si z nás jenom dělal prdel, nicméně my řekly, že jedem. Takže plán je nejdřív zastávka na rugby v Collingwoodu a pak pokračujem dál na sever.

Když dorazim na snídani, u stolu už sedí zdrcená Janice, ptám se, jestli jí uletěly včely. Ne. Jen právě uběhla osm kiláků. Do kopce, u kterýho jsme málem zdechly, už jen když jsme to jely na kole. Řiká, že u toho celou dobu poslouchala song Best Day Of My Life (https://www.youtube.com/watch?v=wutzv7JjX7k) a že dnešek bude nejlepší den jejího života. Tomu řikám přístup.

Aaron jel napřed, páč vezl do Colingwoodu nějaký rugbisty ze svej rodnej vesnice, takže máme celý auto pro sebe. Šmoula je zasviněnej hanba pohledět. Ale ztrácet čas jeho mytím se nám fakt nechce. Jede? Jede. Tak houby zle.
V autě nám pořád dokola hraje jedno cédo, ale nějak jsme líný s tim cokoli dělat. Před Motuekou nabíráme stopaře, sympaticky vyhlížejícího týpka s báglem. Ptáme se ho, jak se má, a on, že se jmenuje Felipe a je v kocovině. Taky nás těší. O kus dál postávaj další stopující, a tak bez váhání opět zastavujem, ačkoli nemáme ponětí, jestli je naše minikára schopná takový množstí lidí pojmout. Naskakuje drobná holčina se značně nedrobnym báglem a tejpek  s huňatým obočím. Na zpětnym zrcádku pozoruju pavučinu a řikám si, jestli bysme se za ni neměly stydět... Když osazenstvu odpovídáme na otázku, odkud jsme, z holky vypadne: „Tak ty taky mluvíš česky?!“ Huuuuuuuuuuu první Čech, co potkávám! Slečna je tu teprv tejden, přijela za přítelem – Francouz s křovoobočím – a vykládá o tom, jak ji po příletu dvě hodiny dusili na letišti. Už jsem to taky slyšela, prej dusej lidi, co sem jedou bez víza jen na dovolenou (její případ), hlavně pak ty, co už tu byli dřív na pracovní vízum. Musela vyklopit, kam přesně jede, za kým, co tady bude dělat, kdy se vrací domů… dokonce ji na chvíli nechali samotnou a šli volat Francouzoj, jestli je to, co tvrdí, pravda. To je docela solidní. Že prej Češi jsou „hrozně riziková skupina“. No myslim, že co se imigrace týče, kdokoli sem přijede, tak je dost rizikovej.
Ač je to neslušný, celou dobu se bavim česky s Češkou. Přesto ale stihnu zjistit, že Felipe je z Chile, dělal woofing v Takace, kde pomáhal stavět plot, a teď sbírá jabka v Riverside Community poblíž Motueky. A zve nás tam večer na barbecue. Že tam bude kotel lidí, velkej oheň, bubny, jezero. Hodíme po sobě s Janice očkem a řikáme, že vlastně proč ne… a berem si na něj číslo.
 
V Takace všechny vysazujem a jdem se do i-SITE zeptat, co je kolem Farewell Spit k vidění. Pani radí, že nádherná je Wharariki Beach, akorát máme blbý načasování kvůli lachtanům, páč se daj potkat jen při odlivu, a ten je až zejtra ráno. No do prdele. Ale že stejně má cenu tam jet. Tak jo.
Vesnický rugby. Chlápci pobíhaj, přehazujou si míč, a jakmile se naskytne příležitost, válej se po sobě, až vytvořej kupu těl, ze kterej čouhaj ruce a nohy. No, spolu s faktem, že za nás Aaron zatáhl vstupný (to bysme do něj fakt neřekly), mě nejvíc zaujalo, jak krátký maj některý hráči trenky. Aaron mě obviňuje, že jsem chtěla jet na rugby jen proto, abych zahlídla kousek mužskýho přirození. Tak jasně.
 

Zmiňuju se Janice, že jsem si po cestě sem všimla cedule „Tame eels“ a chtěla bych se tam jet podívat. Janice říká ok, no problem, a po chvíli zamyšlení se ptá: „And how do you cook them?“

What?!! Vysvětluju, že nejsou k jídlu, některý jsou i devadesát let starý a nechaj se krmit z ruky. No nakonec to stejně nedopadne, musíme jet, jsme ve skluzu. Aaron chce, abysme mu zavolaly, až pojedem zpátky, že půjdem na pivo.

Na Farewell Spit byly nejhezčí černý labutě.

Myslela jsem, že uvidím písečný duny, ale tak daleko se nemůže. Nicméně procházka to byla pěkná a potkaly jsme rejnoka.

Na parkovišti směrem k Wharariki Beach se promenádoval páv, štrádoval si to tam jako doma. Přišel mi hrozně vtipnej a Jan mě musela odtáhnout, abych tam s nim nezůstala.

Už stezka k pláži byla krásná.

A pláž samotná mi teda vyrazila dech. Začínám vážně uvažovat o tom, že s sebou začnu nosit náhradní spodky v případě, že se tady z toho poseru.

Nedalo mi to a při brouzdání vodou jsem se rozhlížela, jestli někde přece jenom nezahlídnu lachtana. Už jsem byla skoro na samým konci pláže, když se jedna ze skal v moři naproti mně začala hejbat. Lachtaní hlava!! Začala jsem řvát na Jan, že sem musí běžet, a sama jsem se tryskem rozběhla mezi vlny, několikrát zakopla či se probořila, můj foťák to přežil jen zázrakem. Za chvíli jsme stály po pás ve vodě a fotily lachtany. A oni plavali k nám.

Respektive se na nás řítili. Takže následoval zběsilej úprk, kterej taky nechápu, jak můj foťák přežil. Jako jasně, že lachtan není žralok, ale my se fakt lekly. A matka od lachtaňat by mohla bejt pěkně nasraná. Takže jsme pak radši udržovaly uctivou vzdálenost.

Vůbec se nám odsud nechtělo, ale Felipe říkal, ať dorazíme kolem šestej, a už takhle to stíháme tak na osmou. Každopádně ale brzy na viděnou!

U auta už na nás čekal Mr. Peacock a nechápal, že ho neberem s sebou.

What?!

Koukám, že mám zmeškanej hovor od Aarona, tak volám zpátky. Asi pět minut se s nim dohaduju, páč vůbec nechápu, co po mně chce, ptám se, jestli je nalitej. Ne. Tak ho žádám, aby začal otevírat pusu jako člověk, jinak to nedám. Nakonec zjišťuju, že je na cestě do Kaiteri a půjde s kámošem do Vyvržený velryby, tak ať tam dorazíme. Bohužel mu dávám košem, páč chceme jít na to barbecue. A najednou slyšim v telefonu někoho jinýho, hlas mluví česky s přízvukem: „Ahoj. Jak se máš? Dobrý den. Ty máš hezký kozičky … Pardón.“ No co to… tlemim se a řikám týpkoj, že základy má. Ptám se ho, kde se to naučil, a on: „Česky trochu.“ Pak mi dává zas Aarona, kterej vysvětluje, že je to jeden z jeho kámošů, co chodí s Češkou. No tak jo, díky za příjemnej pokec.

Ještě se zastavujem v suproši pro něco na gril a brambůrky na teď, abychom neumřely hlady. (Parkujem vedle káry, která je ještě špinavější než ta naše, a máme z toho dobrej pocit.) Na Takaka Hill nás zastihnou krásný červánky a západ slunce, frčíme si to tmou a už asi po stý posloucháme první song našeho céda. Před Motuekou nabíráme dalšího stopaře, sympatickýho australskýho dredaře. Dozvídáme se, že taky sbírá jabka a že asi zná Felipeho. Řikáme mu, ať se k nám přidá, týpek chvíli váhá, ale nakonec to uzavře, že je moc unavenej a třeba jindy. Oukeeeej. Ale popíše nám, kudy máme jet, což se hodí. Nicméně zdá se, že to uplně srovnaný nemá, bloudíme a nemáme tušení, kam jedem. Nabíráme další stopaře, pár z Argentiny. Maj jazyk na vestě, holka nám div nelíbe ruce, prej že se modlila, ať jí Bůh sešle anděla, aby už nemusela dál po svejch, a že teda čumí, že jí poslal rovnou dva. No oni jsou pro nás takový malý požehnání taky, páč slovo dá slovo a ukazuje se, že jdou na to barbecue taky. Takže máme navigátory a za chvíli jsme na místě.

Felipe se nestačí dívit, že jsme to našly, aniž bysme mu musely volat – tak nejsme včerejší ne asi. Kolem ohně sedí tak pětadvacet lidí, některý grilujou, jiný štrikujou, Felipe hraje na bubny. Kempujem to na pařez a dáváme pivo. Vypadá to tady cool, kolem kolujou muffiny, apple crumble a jointy. Přemejšlim, jak dlouho to je, co jsem někoho viděla pít krabicák :D Kdosi nám řiká hello. Je zvláštní, jak vždycky, když je člověk na akci, kde nikoho nezná, začne se s nim bavit ten nejdivnější ze všech. Týpek je Francouz, hlásí, že se jmenuje Quendell, ale všichni mu řikaj Gandalf. Má dlouhý světlý vlasy, modrý unavený oči  a ten nejfrancouzštější přízvuk. Vždycky odpovídá na něco uplně jinýho, než se ho ptáme. Říká, že tři měsíce v kuse smažil brambory a že mu z toho hráblo. Když s náma mluví, stojí v ohni. Nechápu.

Další dobře jetej týpek je Ir, co už na Zélandu přesluhuje. Je tu o pár tejdnů dýl, než mu dovoluje vízum, ale nemá prachy na zpáteční letenku, a tak čeká, až ho domů deportujou. Felipe je po pár hodinách dost přivožralej a v půlce věty zapomíná, co chtěl říct, nicméně stejně je znát, že je mrtě inteligentní a spoustu toho ví. Řiká, že každej úplněk je v Takace podobnej táborák a že příště musíme jet s nima. No proč ne.

Kolem jedný se máme k odchodu. Když se zvedám, všimnu si, že mám něco lepkavýho po celym zadku. Řikám to Gandalfovi, kterej se začne hrozně tlemit. "Oh yeah, welcome to Riverside Community!" :D

Prodíráme se roštím zpátky k autu, sdělujem si dojmy o tejhle šílenej skvadře lidí a obdivujem mléčnou dráhu a oblohu plnou hvězd nad sebou. Shodujem se, že tohle byl definitivně fakt jeden z nejlepších dnů našeho života :)

Ráno se líně doplazim na snídani a divim se, že tam Jan ještě není. Když nepřijde ani za půl hodiny, řikám si, že už musí pracovat. Ale u bazénu je jenom Yvonne. Že by Janice zaspala? V noci se měnil čas, ale posouval se zpátky, takže kdyby si nepřeřídila hodiny, byla by tu naopak dřív... No tak jdu pro ni a zastihnu ji v naší kuchyni, jak si ještě rozespalá smaží vajíčka. Čumim na ni a ona, že vstávám nějak brzo. What?! Sděluju jí, že je pomalu devět. Janice se vyděsí a je totálně zmatená, nakonec přijde na to, že si nepřeřídila o jednu hodinu, ale rovnou o dvě. Asi když už, tak už. Nechávám ji s jejíma vajíčkama a jdu makat. Když se Yvonne dozví, kde jsme včera byly, valí bulvy a ptá se, jestli jsme četly noviny. No co to? Domácí násilí a drogy v Riverside Community... Tak o domácím násilí nic nevíme. S těma drogama už si nejsem tak jistá.