30. 3. 2014 Pub quiz a neočekávaná kalba

Vypadá to, že se začíná blejskat na lepší časy, klienti začali nechávat víno, sýry a sušenky. Yvonne při uklízení zahlásí, že jsme si asi všimly, že nikdy nemyje koupelnu. Hahaha. Vysvětluje, že my se za dva tejdny zdejchnem a ona si pak koupelen užije dost. Pomáhej jí pánbůh.

Každou středu se v místní (jedinej) hospodě pořádá pub quiz. Nechápu, že se to v Čechách ještě kloudně neujalo. V partě lidí zaplatíte nějakej směšnej poplatek, zhruba dvě hoďky odpovídáte na nejrůznější otázky z všeobecnýho přehledu – a zjišťujete, jak jste blbý. No ne, bejvá to prdel. A ty, co jsou nejmíň blbý, pak můžou propít určitou částku na baru. U nás v Beached Whale je to 100 dolarů. Což není marný!

Takže jsme ve středu dorazily i já, Janice a Nicole. Koupily jsme si velkej džbán cideru a rozhodly se v rámci taktiky k někomu přidat. Menších skupinek lidí tam bylo plno, výběr velkej, Nicole prosazovala partu čtyř pohlednejch mladejch týpků (jak jinak). Nakonec jsme ale zvolily tým tří seniorů (dva manželé a kamarádka), protože mít v týmu starý lidi se vždycky vyplatí – starý lidi znaj starý songy a věděj, kdo vynalezl první pračku, protože u toho byli. Když si ke staroušům sedáme, u mladejch týpků to zašumí, a že prej se k nám chtěli přidat, ale styděli se zeptat… jo hoši, líná huba…

V prvních třech kolech všechny drtíme. Ať žije old power! Jak ale večer pokračuje, staříci pijou čím dál víc vína a přestávaj vnímat otázky, a nakonec končíme poslední kolo třema správnejma odpověďma z deseti... jakej to úpadek. Nicméně to nevadí, starouši se ukázali jako neuvěřitelně milý a vtipný. Když jsme se s Janice zmínily, že plánujem v budoucnu cestovat po Severním ostrově, pani dokonce vytáhla propisku a napsala nám svoji adresu a telefon s tim, že jsou jen dva, ale maj čtyři ložnice, a kdykoli nám rádi poskytnou základnu. Hustý.

No a kdo vyhrál? Naši chlapci... Vyfakovaly jsme je, že podváděli, a s kecama o zasranejch iPhonech a internetu jsme se sbíraly k odchodu. A oni, ať zůstanem a propijem to na baru s nima. Chvíle váhání a pak povídáme, že ne, ať si to sežerou a nashle.

Ale před hospodou se zastavuju a řikám, že se mi vlastně domů ještě nechce. Holkám jo. A tak je nechávám jít a vracim se zpátky sama, hlásim týpkům, že jsem se rozmyslela, ale že budu pít za svý. Objednávám si to samý, co pijou oni – Jägerbombu – a dávám se s nima do řeči. Dva z nich jsou Kiwi a dva Angličani, dali se do kupy teprv teď na quizu, předtim se neznali. Kiwi pracujou v Kaiteri na stavbě, Angláni cestujou karavanem a brzo ráno odjížděj na Severní ostrov. Jsou v pohodě.

Asi po deseti minutách se vrací Nicole s Janice. No to jim to moc dlouho nevydrželo. Dáváme další drinky a po zavíračce se přesouváme na dětský hřiště, kde další dvě hodiny sjíždíme klouzačky jako zamlada. Nicole je hrozně nasraná, že zejtra odjíždí (došly jí veškerý peníze, a tak si našla au-pair job v Ashburtonu), když se konečně seznámila s nějakejma chlapama. Dozvídám se, že v Londýně nejsou v noci vidět žádný hvězdy. Když se hodina nachyluje, típci se ptaj, jestli se nechcem jít podívat, jak bydlej. Zdvořile je odmítáme. Jako ve dvě ráno hláška hej bejby, chceš se jít podívat do mýho karavanu – fakt ne. Good night.

Hned následující den jsem se strašně ztřískala s Aaronem.

Jeli jsme ještě s Janice na nákupy do Nelsonu, kde ona pak zůstala, protože další den nepracovala, a chtěla navštívit kámošku. Tím pádem jsme s Aaronem v autě osiřeli. Všechno začalo naprosto nevinnou otázkou „You wanna beer? I’ll buy you a beer.“ Otázkou, na kterou se neříká ne. Takže jsme zastavili v Liquorlandu a koupili basu zázvorovýho piva s medvěděm. Když jsme ji šoupli pod volant, ptám se, jestli si může dát pivo, když řídí, a Aaron, že jedno pivo je v pohodě. Asi po pěti minutách jízdy hlásí, že se musíme někde stavit na točený. Prej dvě piva jsou pořád v pohodě.

Takže nakonec to skončilo zastávkama ve čtyřech hospodách, včetně údajně nejstarší hospody na celým Zélandu, která se shodou okolností nachází v Aaronově rodnej vísce – Upper Motuere.

Tam byl lehce nesvůj a brblal, že budou mít všichni oči navrch hlavy, že má novou holku, a hlavně že už není s Karinou, a tak mě každýmu představoval a vysvětloval, že to tak není, což bylo docela kuriózní.

Kiwi jedou v pivní kultuře a malejch pivovarech, všude jsem dostala nějakýho hroznýho zabijáka a u něčeho bych přísahala, že piju tvrdej. A já když piju, tak mluvim (a postupem času už se jenom blbě tlemim). Takže přišla na přetřes moje plyšová sbírka bobrů, alkoholový eskapády a milostný karamboly a šílenství, čímž se Aaron královsky bavil.

Otázku, jestli pět piv je ještě pořád v pohodě, zabil tím, že tady je to tak, že když se cejtíš, že můžeš řídit, tak můžeš řídit. Haha. A že kdyby nás náhodou chytli policajti a sebrali mu řidičák, tak ho to zas až tak netrápí, protože Karina ho bude všude vozit. No to má sice dobrý, ale rozhodně nechci, aby mu ho sebrali, zrovna když s nim v autě sedim já.

V Kaiteriteri Aaron prosazuje, že musíme ještě na rum do Vyvržený velryby. Sice mi to už přijde naprosto absurdní, ale jen to protlemim a kejvám. (Další typická věc, když piju, je, že mi po určitěj době přestane bejt jedno co a v jakým množství.) Ve Velrybě dáváme ještě tři rumy a vim, že se bavíme s hrstkou místních štamgastů a taky s majitelem, vyprávěj mi o českej servírce, co tu dřív pracovala. Karolína. „Karolína, co neměla smysl pro humor.“ :D

Kdy, proč a jak jsme se měli k odchodu, nevim, ale domů jsme dorazili za tmy a já šla rovnou spát. Jenom si ještě pamatuju, jak mi Aaron připomíná, že nemám říkat Yvonne, že jsme spolu takhle pili. Je sice v pohodě, ale ráda si vymejšlí story. Oukej.

Ráno mám pěknou kočku. Nechci se zmiňovat Yvonne, nicméně to vypadá, že okna u bazénu budou dneska poblitý doopravdy, svlíkám čerstvě povlečený polštáře, a když začnu v konvici vařit vodu bez toho, aniž bych tam tu vodu dala, musim s pravdou ven. Yvonne využívá moji indispozice jako záminky k další přestávce na toast a peprmintovej bonbón.