Život bez stereotypů aneb Článek, na kterej není nikdo zvědavej

Život na Zélandu je život bez stereotypů. Funguje tu pohromadě takový množství kultur, že není šance nějaký zakořenit. Nelze najít jeden metr, podle kterýho by se dalo měřit. A je to super.

Z Česka jsem si s sebou přivezla stereotypů hned několik. A postupně se mi jich díky bohu podařilo zbavit. Doma to dost dobře nešlo, protože když člověk tyhle společností určený vzorce nekopíruje, dostává to pořádně sežrat. Od rodiny, od "kamarádů"... zkrátka od všech, který do těch zajetejch kolejí naskočili a ani trochu se jim nelíbí, že vy se k tomu nechystáte. Co je na tom ale nejhorší – bičujete se za to i sami. Protože ať chcete, nebo ne, máte ty moudra vtlučený do hlavy a ta se nedá jen tak lehce přemluvit, ačkoli se o to ze všech sil snažíte a myslíte to s ní dobře. Jak už někdo poznamenal, vlastní mysl je náš nejhorší nepřítel. Snaží se nám nakukat, že to, co jí podstrčili, je jakejsi vzorec na štěstí, že když všechny ty kroky splníme, budeme happy.

Já o dobrejch úmyslech svýho mozku začala nicméně pochybovat celkem brzo (parchant jeden) a ty, co se ony očekávaný kroky snažili plnit, bedlivě pozorovala. A když se mlha kolem jejich vzdušnejch zámků začala pomalu rozpouštět, ukazovalo se, že ke spokojenosti měli na míle daleko. Moje podezření se potvrzovalo – nehorázně moc lidí hraje svůj život jako divadýlko pro ostatní, a ve skutečnosti by si ho nejradši vyměnili se sousedem (o kterým netušej, že je na tom úplně stejně). Zůstávaj v něčem, co ve skutečnosti nikdy nechtěli, protože žít doopravdy po svým vyžaduje sakramentský koule. No a to pak teprv začíná to pravý rodeo! Koule se ve světě kleštěnců záviděj s děsivou vervou.

Samozřejmě, že vybočit a udržet si svůj směr, je zejména kvůli jedovatejm kecům nespokojenejch lidí, který se vždycky budou radši zajímat o vás, než sami o sebe, zatraceně těžký, ale... kolik životů si sakra myslíte, že máte?!

Co jsem měla (mimo jiné) nasráno v hlavě:

1) Musíš se (NEJPOZDĚJI) do třiceti vdát a mít dítě

Tak přesně na tenhle českej ksindl mi Jason odpověděl něco jako: „Ses posrala?“ a „Vždyť máš ještě celej život před sebou! Tady nemá nikdo děti dřív než v šestatřiceti, to jste úplně na hlavu, ne?“ To, že se sám oženil ve dvaceti a Jacoba měl v sedmadvaceti, považuje za chybu. Tenkrát to ale prej tak cejtil. No, když to tak cejtil, tak to bylo přece správně, ne? Nic správnějšího než to tak cejtit mě nenapadá.

Jinej případ ale je, když to tak necejtíte, a všichni kolem do vás hustěj, že byste měli. Jakým právem (a hlavně proboha proč?!) někdo posuzuje, co by jinej člověk měl, anebo neměl cejtit? Co je komu do toho, jestli máte děti ve dvaceti, třiceti, anebo třeba VŮBEC? No tu poslední možnost si zkuste jen vyslovit a můžete se rovnou připravit na smrt ukamenováním. Češi sice islámský zvyklosti odsuzujou, ale v tomhle případě kámen přihodí snad každej. Ženská, co nechce mít děti? Co je to jako za exemplář?! To přece není normální, děti nemají jen lidi, co je mít nemůžou a bla  a bla a bla... Jako by v životě nemělo smysl vůbec nic jinýho, jako bysme tady byli jen proto, abysme se zadali a rozmnožili. Pokud to většina takhle má, tak ať si v tom samozřejmě jede, ale každej má přece právo zařídit si svůj život, jak chce. Znám dost lidí, co se vdávali/ženili anebo měli děti jen proto, že je do toho někdo tlačil tak dlouho, až povolili. To, že ani jeden z nich není šťastnej, asi ani nemusím říkat. 

To, že se na Zélandu tenhle kult nevyznává, nebude jen tou rozmanitostí národností a kultur, ale taky tím, že spousta lidí sem přišla na vlastní pěst, nemaj za zadkem rodinu, která by je do něčeho tlačila, a tak prostě dělaj to, co sami chtějí, dle vlastního uvážení. Což mi přijde jako svoboda, na kterou by měl mít právo každej. Bez keců. Tady v podstatě nikoho nezajímá, co a s kým děláš, ale jen, jestli seš tak šťastnej. To je jediný, na čem záleží. Protože to, co je nejlepší pro tebe, je nejlepší i pro ostatní - nešťastný lidi neprospívaj nikomu. Takže prostě klid a nohy v teple... co přijde, to přijde, a když to nepřijde, tak přijde něco jinýho:)

2) Musíš postavit barák, zasadit strom, koupit auto a spoustu dalších krámů.

Co když někdo tuhle nutkavou potřebu nemá? Na Zélandu panuje zásada, že peníze se neinvestujou do věcí, ale do zážitků – cestování, dobrý jídlo a pití, případně vzdělávání a seberozvoj. Člověk je tak mnohem šťastnější. Dvacetiletá studie, kterou provedl profesor psychologie z Cornell University Thomas Gilovich, to ostatně potvrzuje (zde v časopise Forbes:http://www.forbes.cz/proc-byste-meli-utracet-penize-za-zazitky-a-ne-za-veci/). Proč vlastně kupujeme tolik kravin, který ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme? A proč nemáme nikdy dost? S jídlem roste chuť? Jak poznamenal další učenej profesor a spisovatel (Huston Smith), "Nikdy nemůžeš mít dost toho, co ve skutečnosti nechceš." Myslim, že tím uhodil hřebíček na hlavičku. Věci jsou jenom náhražkou za to, po čem toužíme doopravdy, za pocit štěstí a naplnění, kterej se ale nedá koupit. Jít na to oklikou a rovnou začít pracovat na tom, co ve skutečnosti chceme, by nám pravděpodobně ušetřilo spoustu drahejch aut, kabelek a luxusních sedacích souprav. Tady když dům, tak malej, a postavenej tak jako, aby aspoň zhruba stál. Ok sedačka je cokoli, na čem se dá sedět, auto cokoli, co (aspoň trochu) jede, před mytím nádobí se vždycky dá přednost výletu do přírody. To nádobí nemá nožičky.

Což mě teď nutí zmínit českou Výměnu manželek. To, že tenhle pořad sleduju, považuju za svojí asi úplně největší úchylku, ale tak každej máme něco no. Pravidlo number 1 českých domácností: Když manžel přijde z práce, musí bejt vytříno, protože to si piš, že si to zkontroluje. Seš celej den na Facebooku, a děti vyskákaly z okna? V pohodě. Spíš se sousedem? V klidu. Hlavně, když podlaha je čistá. No, tak na to se na Zélandu vážně nehraje.

S dětma je to tady vůbec trochu jinak. Tak třeba peníze jim nespadnou jen tak do klína, máma s tátou je místo toho vedou k tomu, aby se je naučily vydělávat samy. Pěkně je hoděj do vody, jen ať plavou. V Čechách pokud svejm dětem nespoříte nebo jim nekoupíte byt či nepřispějete na barák, tak jste pomalu krkavčí rodiče. Taková nezodpovědnost, to se nestydíte?! Jako pardon teda, ale nemělo by to bejt spíš naopak? Neměli by se potomci pořádně otáčet, aby se starouškům odvděčili za to, jak se o ně v dětství (a bůhví jak daleko do dospělosti) starali? Tím jim snad dali do základu víc než dost. Ještě by k tomu měli dostat výslužku? Člověk si přece nejvíc váží toho, na co se sám nadřel.

3) Krásný chodí s krásnýma, oškliví s ošklivýma, mladý s mladýma, starý se starýma

Když jsem si začala s chlapem ve věku svýho otce, byla jsem z toho sama v šoku a musela to chvíli rozdejchávat. Samozřejmě jsem svoje rozjitřený pocity svěřila zélandskejm kamarádům a byla pořádně zvědavá na jejich reakce.

K mýmu překvapení na to každej říkal jen: "No a co? Dyť je to normální."

Já: "Co? No to není teda… “

“Ale jo, je.”

Jedinej ,kdo mý rozhodnutí odsoudil a ještě pořád s ním nesouhlasí, je moje česká kamarádka Zuzana. Ta prohlašuje , že bych měla bejt s někým mladým, že je to krajně nechutný a stejný jako spát s vlastním tátou. No… abych pravdu řekla, to jsem nezkoušela, tak nemůžu říct.

Když jsem se ještě před Zélandem vrátila domů ze Skotska s australským přítelem, taky se nikomu moc nelíbil. Proč? Protože byl dost při těle. Všichni se divili, jak s nim můžu bejt. Je zvláštní, jak velkej pupek hnedle přebije fakt, že je někdo neuvěřitelně hodnej, výborně vaří, má smysl pro humor a udělal by pro vás první poslední. A nejabsurdnější je na tom asi to, že kdybych ten pupek měla taky, bylo by to úplně v pohodě. Připomíná mi to nechápavý, zděšený výlevy některejch kamarádek, když zjistily, že jejich pan Božský je šťastně zadanej s ošklivu/tlustou/zápasnicí sumo/brejlatou/mužatkou a podobně. "PROČ s ní proboha je?!!" Těžký odpovědět někomu, kdo nevidí víc jak na metr před sebe. 

Společnost velí Barbie, aby si hledala Kena. Protože budou na pohled krásnej pár. Proč by nám ale sakra mělo záležet na tom, aby na nás ostatní měli krásnej pohled?! Vychovávat děti nám nebudou, ani platit účty. Tak ať se na něco hezkýho zajdou podívat třeba do kina.

Nicméně co se týče toho věkovýho rozdílu, jasně že s sebou přináší jistý komplikace, spoustu výzev a potencionální nerovnováhu – sedmnáct let se nedá nikdy dorovnat, vždycky to bude sedmnáct let zkušeností, který já prostě nemám. Ale jako se vším v životě, záleží jen na tom, jak se s tím kdo popere. Já budu vždycky radši volit tu složitější cestu. Jak už někdo kdysi poznamenal, jedinou výhodou tý snadný je právě to, že je snadná.

4) Na otázku “Jak se máš?” se zásadně neodpovídá pozitivně

Na něco si neustále stěžovat mi přijde jako českej národní sport. Koho baví vlastní práce, je totální exot, peněz je vždycky málo, politika stojí za hovno, už zase zdražili máslo… Vtipný na tom je, že ať už si na to máslo budeme stěžovat, anebo si ho prostě koupíme, na jeho ceně to nic nezmění. Vždycky může bejt líp, ale taky o dost hůř, tak proč si prostě nedovolit bejt šťastný s tím, co máme??

No jo vlastně, protože ostatní nám to pak daj pěkně sežrat. Teď mě tak napadá, jestli tím národním sportem není spíš závist, ale ono to spolu úzce souvisí. Když utrousíte obvyklý "nic moc", "stojí to za houby" nebo "úplně na kokot", sklidíte rádoby soucitný pohledy a upřímnej zájem, protože tázající je nesmírně rád, že v tom není sám, anebo že je na tom někdo dokonce hůř. Pokud přiznáte, že se máte dobře, nedejbože super a slavíte úspěch za úspěchem, rázem dotyčnýho nezajímáte, protože sebevědomí si potřebuje spravit, ne nechat zadupat do země. To, jak může někdo s menším platem, horším autem a plešatější hlavou bejt šťastnej, mu mozek prostě nebere. A pořádně ho to štve. Spokojenost, stejně jako ty koule, se v Čechách prostě neodpouští.

Na Zélandu je to naopak. Negativní, anebo váhavá odpověď v dotazu na to, jak se mám, mě přešly hodně rychle. Protože už pokud prohlásíte, že se nemáte skvěle, ale jenom dobře, snese se na vás smršť otázek typu co se proboha děje, kdo vám co udělal, a jestli snad někdo neumřel. Ze začátku to na mě byl takovej příval nevídanýho zájmu, že jsem úplně nevěděla, co s ním. Stěžování je tady problém, kterej je potřeba řešit, ne vítaná forma diskuze. Pokud se zmíníte, že se vám něco nelíbí, ostatní se doopravdy snaží vám to pomoct změnit. A pokud to změnit nechcete, neboli tvrdíte, že to nejde, zbejvá jedině si na to zvyknout, na nějaký stěžování není nikdo zvědavej.  

Takže je vlastně otázkou, jestli bude někdo zvědavej na tenhle článek, protože by se určitě dal považovat za jednu velkou stížnost na českou mentalitu. A tím pádem asi pořádný šťouchnutí do vosího hnízda. No, budiž mi polehčující okolností, že mi to stěžování už asi pořádně chybělo:))