To je dost, táto, žes mě konečně taky někam vyvez

Jak Jason slíbil, tak se taky stalo. Dvoudenní výlet - jupííí! Jedeme až úplně na jih do Bluffu - nejjižnější město na Jižním ostrově, proslulý vynikajícíma ústřicema (FUJ, těch já se teda určitě zdržím).

Spojíme to s návštěvou jeho mámy v Invercargill, kde přespíme, a druhej den hurá do Catlins - vodopády, jeskyně, tuleni, tučňáci, delfíni!!

Začalo to slibně, kafe a sendvič ve Five Rivers Cafe v Mossburnu, kde maj na zahradě tohle:

tohle:

a tohle:

,takže mi kafe samozřejmě vystydlo, sendvič dostala koza a Jason mě odtamtud musel tahat násilím, ale spokojeně se usmíval, že se mu přesně potvrdily jeho očekávání.

Další zastávka v The Bafé Bakery v Lumsdenu, která teda vypadá lehce v punku

(jako všechno na Zélandu), ale je vyhlášená pro svoje koblihy plněný šlehačkou a bez toho, aniž bych jednu ochutnala, prej nemůžu s klidem umřít.

No... a poté, co mi Jason omlátil koblihu o obličej, mě vzal na hřbitov. Ou jé, není nad pěknou dopolední procházku mezi hroby.

Těsně před Invercargill jsme ještě zajeli do krásný zahrady s uměleckou galerií (která byla zavřená haha).

Což bylo ale stejně celkem jedno, protože mě nejvíc zaujaly oprsklý kachny.

Tak tohle byla první, a zároveň poslední hezká část Invercargill, co jsem viděla (ok ok, ještě maj pěknou pláž). Ne nadarmo se o něm Mick Jagger vyjádřil jako o "the arsehole of the world", neboli "prdeli světa". Všude bordel, kolem se poflakujou divný týpci, jinak tu chcíp pes. A tak sobota, no.

Parkujeme u pěknýho malýho domku s roztomilou zahradou, kde bydlí Jasonova mamka. Připravuje nám pozdní oběd a očividně je ráda, že má návštěvu. "Toby ještě spí," omlouvá se. Podotýkám, že jsou tři odpoledne. Kdyby se jednalo o stejnej scénář s tím rozdílem, že Tobymu by bylo devatenáct, a ne pětatřicet, zasmála bych se. Takhle jsem si musela chytit ruku, abych si s ní nepráskla o čelo. Jason udržuje small talk, ale tak nějak to vázne... nebo to možná přijde jenom mně kvůli zkušenosti z vlastní rodiny, kde když se sejdeme, tak každýmu huba jede tak rychle, že si sotva vzájemně rozumíme. Trapný promlky zajídám salátem a už se nemůžu dočkat, až vypadnem. Jason naštěstí po chvíli zahlásí: "Tak jo, mámo, my dorazíme v noci," a práskáme do koní. Když dojedeme do Bluffu na Stirling Point, jsem nadšená. Krásné, krásné.

Následovala delší procházka, u který Jason celou dobu remcal, důchodce jeden, objel by to autem, kdyby mohl. A to ještě nevěděl, že ho potáhnu do kopce.

Vůbec se mi teda nechtělo zpátky, ale hlad volal k večeři a Jason mě ještě chtěl vzít na invercargillskou pláž. Rozhodli jsme se stavit pro máminýho jorkšíra, že ho vezmem vyvenčit. Už byl vzhůru i Toby, ten ale naštěstí o venčení nestál. Oreti Beach byla krásná.

Druhej den... ummm... bylo pěkně hnusně. Což je asi jediná věc, kterou je Invercargill proslulej (krom toho citátu Micka Jaggera) – pořád chčije a je kosa. No, ok, takže jsem musela s těžkým srdcem přijmout, že Catlins až příště (:-////////) a místo toho se půjdem podívat do místního muzea a galerie. U snídaně volá Jordan, kterej sem chodí do školy a tátu pěkně zjebe, že se mu nezmínil, že tady budem, říká, že má čas a půjde s náma. Na pohodu.

Muzeum byl celkem svéraznej mix: dětský výtvory, výstava historickejch předmětů a Maori kultury, vedle pak terárium s plazama.

Venku bylo, že by psa nevyhnal, ale jelikož jsme šli na oběd do irskýho baru, kde měli Guiness, tak houby zle. To jsem si teda myslela až do tý doby, než začal zápas rugby a Jason se se mnou přestal bavit. Slíbil ale, že mě po cestě domů vezme ještě na jednu pláž, a tak jsem držela hubu a krok a doufala, že aspoň přestane pršet.

Tak se taky stalo, i když procházka to byla stejně docela pošmourná. Ale lepší než drátem do oka.

V autě po cestě domů měl pak Jason kecavou a plácal pátý přes devátý. Jedna z věcí, který měl potřebu mi sdělit, byly jeho kariérní plány do budoucna. Buď si udělá papíry na strážmistra, nebo z něj bude detektiv... anebo sbalí všechny úspory a rozjede vlastní byznys. Akorát ještě teda neví s čím. No, to je docela problém. Vždycky chtěl bejt psovodem, ale jeden jeho kámoš to dělá a není to prej žádná paráda. Když přijede se psem k baráku, ve kterým se má skrejvat nějakej podezřelej, a pustí ho dovnitř, vždycky ho najde, jak někde trhá matrace anebo v rohu sere. Haha.

Pak se rozpovídal o dětech. Jacob má mindrák z toho, že je při těle (mírně řečeno, lékař by pravděpodobně použil výraz morbidně obézní, a to nejsem zlá), ale věčně se cpe v Mekáči. Pokoušel se ho přivíst k boxování, chvíli ho to chytlo a hrozně shodil, ale pak se zase vrátil k večerům u televize s hambáčema. Olivia už dlouho trpí nějakou nemocí, kvůli který v noci nespí a celej den je pak unavená, nemůže kvůli tomu chodit do školy a nemá v podstatě žádný kamarády. Máma ji učí doma. Dělali jí už úplně všechny vyšetření, ale podle nich je v pořádku, což Jason komentuje tak, že doktoři jsou totálně neschopný. Když se opatrně ozvu, jestli by ten problém nemohl bejt psychickýho rázu, zuřivě to zavrhuje a prej že k nějakýmu cvokaři by ji nikdy neposlal. Až mě překvapilo, s jakou intenzitou se na mě kvůli tomu obořil, a v podstatě se na to už neodvážim nic namítnout, ačkoli si myslim, že přistupovat k tomu takhle je do nebe volající blbost. Podle něj prej jenom jeho bejvalá nechce, aby se dcera uzdravila, protože nechce chodit do práce, a dokud se může vymlouvat na to, že se o ní musí starat, tak nemusí. No a dokud pracovat nezačne, tak jim Jason musí platit pěkně mastný výživný. Pěkný, pěkný...

Následovala storka o tom, jak svlíkal v márnici nějakou mrtvou babču a kolega ho popichoval s tím, aby se u toho moc nevzrušil. Při vzpomínce na tu situaci se hlasitě rozesmál, já mám teda sice černej humor ráda, ale asi mám přece jenom svoje hranice... No ale když už jsme u toho policejního humoru, tak jsem si vyslechla ještě vyprávění, jak jeden večer dorazil k sebevraždě, v baráku na podlaze ležel chlápek s prostřelnou havou, ze který vytejkal mozek, všude krev, u mrtvoly stál jeho kolega.

Jason k němu přišel a řekl jenom: "No tak to potěš..."

A týpek na to: "Vidíš to, a já jsem si zrovna seděl v autě a říkal si, že si půjdu dát sendvič ze Subwaye.

"Ty jo já si říkal úplně to samý. A jakej si normálně dáváš? Já mám rád ten kuřecí s chili omáčkou..."

Takhle tam nad tou mrtvolou řešili, co si daj, dokud nedorazil doktor, a když pak tělo posouvali, kost, která mu čouhala z hlavy, hlasitě vrzala o podlahu. Myslela jsem si, že nemůže bejt nic horšího než zvuk křídy skřípějící po tabuli, ale tohle posunulo moji představivost do úplně jinýho levelu a teď mě to straší ze spaní.

Druhej den ráno rozvěšuju po šňůře policejní uniformu a musim se tlemit. Jako čekala jsem, že tady budu dělat ledacos , ale tohle teda fakt ne:))