A tak jsem začala Jasona poznávat z úplně jiný stránky. Ukázalo se, že není jen přerostlý děcko, co se většinu času chová jako dement a nikdy nemluví vážně, ale taky chlap, kterýmu chybí táta a život s nim párkrát pěkně vyjebal.
První sobotu, kterou jsme trávili spolu, mám v živý paměti. Bylo nádherně, vedro a sluníčko. Vstali jsme pozdě, zavezli mustanga do opravny (což byl jeho druhej domov, to auto se neustále sralo), dlouho seděli na kafi a pak se courali zpátky procházkou kolem jezera. Jason mi vyprávěl o svojí rodině a dětství, tátovi, kterej chlastal a střídal ženský jako fusky, odešel od nich, když mu bylo šest, a vzal si s sebou taky barák a auto. Máma od něj od tý doby neviděla ani korunu. Proto měl prej taky tak výbornou fyzičku – do školy a na fotbalový tréninky běhal, protože na autobus neměli peníze.
Ačkoli byl tatínek očividně pěknej hajzl, Jasonovi se po něm stejně stejskalo a často za ním utíkal. Z tej doby si pamatuje, že se s ním nedalo spát, protože vždycky ožralej vytuhnul na zádech a příšerně chrápal. Malej Jason k němu ale pořád nepřestával vzhlížet – ve střízlivejch chvilkách totiž obstojně boxoval a miloval rychlý auta. Jo a pak taky sukně – oženil se ještě několikrát a v jeho novým životě pro Jasona ani jeho mladšího bráchu už dávno nebylo místo. Za posledních třicet let se viděli jen párkrát a stálo to za prd. Umřel před dvouma rokama a pro Jasona to překvapivě byla rána, ze který se mu pořád nedaří vzpamatovat. Špatnej táta, taky táta. Často se mu o něm zdá, a i když ho opravy mustanga stojej majlant, auto odmítá prodat, protože mu ho připomíná.
Mámě dával život na prdel vesele dál. Fajn mužskej, kterýho si našla potom a byla s ním deset let, se zabil v práci. Teď bydlí sama v domku v Invercargill, celý dny sedává u jeho pomníčku na zahradě a ještě pořád mu každý ráno pokládá na postel vyžehlenou košili. Jason ji často zve k sobě na návštěvu, snaží se ji brát mezi lidi a chtěl by pro ni v Queenstown postavit barák a přesunout ji sem natrvalo. No, momentálně vlastně sama nebydlí – nedávno se k ní přistěhoval Jasonův mladší brácha Toby. Tobymu je pětatřicet a je to lempl. Většinu času hulí, kouká na telku a hraje playstationa. Maká na jatkách, což je sezónní práce jen na půl roku. A zatímco si jeho kolegové na tu druhou půlku sháněj něco jinýho, Toby se s tím nesere a nedělá nic. Nastěhuje se k mámě, která ho živí a je ráda, že není sama. No a neustále si stěžuje, že nemůže sehnat ženskou. No to je k nevíře!!
Co se týče Jasona, Karinu si bral, když mu bylo devatenáct a byla to podle jeho slov pěkná blbost.
"Byla těhotná?" vyzvídám.
"Ne."
"Aha..."
"Prostě mi to tenkrát přišlo správně. Nikdy by mě nenapadlo, že to nebude napořád."
"No a proč vám to nevyšlo?"
Chvíli mlčí. "To se prostě tak někdy zamiluješ a pak se zase odmiluješ."
No jo, to znám. Deset let, dvě děti, v průběhu studium na policejní akademii ve Wellingtonu, postavenej barák v Arrowtown za peníze Karinina táty. Ta ho následně prodala a koupila novej v Queenstown, ve kterým teď bydlí s dětma. A Jason šel bydlet ke kámošovi a pak zakotvil u Cliffa. Kde bydlel osm let sám. Do tej doby, než se k němu před třema rokama nastěhovala moje předchůdkyně Brazilka Camilla.
Před ní se mu životem mihlo pár dalších adeptek – zmíním Američanku Beth, která evidentně zasekla drápek pořádně hluboko a já na ni pekelně žárlila. "She was everything," shrnul ji Jason stručně a mně se otevřela kudla v kapse. Na Zéland přijela na studijní výzkum a shodou okolností chvíli bydlela u toho kámoše, kde přebejval i Jason. Slovo dalo slovo (podle něj jí teda spadla čelist, když ho viděla bez trička) a byla to láska jako trám. Slečna měla sice doma ještě něco nevyřešenýho se svojí láskou ze střední, ale hodlala se přes to přenýst. Z toho baráku už se nehla. No, nicméně po pár měsících nastal problém při řešení toho, kdo s kým kde zůstane. Beth dostala ve Státech nějakej výzkumnej grant, kterýho se nechtěla vzdát. Nechtěla se ale vzdát ani Jasona. Takže brečela a brečela, a nakonec se dohodli, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi – Beth poletí domů, Jason si vyřídí zelenou kartu a dovalí za ní. Jenže zelenou kartu nedostal, zůstal sedět doma na prdeli a ona se zanedlouho provdala za toho týpka ze střední. Blbý? Jo. Pro mě? Spíš ne.
"Kdybys byla někdy smutná nebo bych tě něčim naštval, řekneš mi o tom?" ptá se najednou.
"No... spíš ne," odpovídám upřímně. "Já se v takovejch situacích většinou sbalim, vypadnu někam ven se projít, a až se uklidnim, tak se vrátim zpátky."
"Hm... dobrý. A co bych musel udělat, abys odešla na tejden?"
Debil. "Ty jo, to nevim..." zamejšlim se.
"Co třeba kdybys mě přistihla, jak si zkoušim tvoje spodní prádlo?"
A že by mě to ani nepřekvapilo?
Po obědě jsme vyrazili na vejšlap k jezeru. Cesta tam pro mě byla naprosto zásadní, jelikož mi Jason v autě poprvý pustil Damiena Rice – což byla láska na první poslech, sjíždim ho pořád dokola a dala bych cokoli za to dostat se na jeho koncert. Takže za to dík. Celý to začalo jeho albem "O" (https://www.youtube.com/watch?v=KpsEyh2W11Q).
Po výletě válečka na zahradě na dece a pak – pozor – tenis. Respektive Jason si myslel, že ze mě tu zručnost s raketou vymlátí, ale spíš mi málem vymlátil brejle. Nejdřív se vytasil s tim, že když se trefim míčkem do cedule za nim, koupí mi ananas. Po půl hodině se smířil s tim, že úspěch bude, pokud se trefim do toho míčku. Ne, neumim tu ruku ohnout tak, abych to podala normálně, ne, nemůžu to přestat odpalovat za plot, a ne, opravdu nejsem slepá. Aspoň se chlapec pořádně proběhnul. Příště prej zkusíme radši fotbal:)
