Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chlapci a chlapi

29. 12. 2015 17:35:33
A tak jsem začala Jasona poznávat z úplně jiný stránky. Ukázalo se, že není jen přerostlý děcko, co se většinu času chová jako dement a nikdy nemluví vážně, ale taky chlap, kterýmu chybí táta a život s nim párkrát pěkně vyjebal.

První sobotu, kterou jsme trávili spolu, mám v živý paměti. Bylo nádherně, vedro a sluníčko. Vstali jsme pozdě, zavezli mustanga do opravny (což byl jeho druhej domov, to auto se neustále sralo), dlouho seděli na kafi a pak se courali zpátky procházkou kolem jezera. Jason mi vyprávěl o svojí rodině a dětství, tátovi, kterej chlastal a střídal ženský jako fusky, odešel od nich, když mu bylo šest, a vzal si s sebou taky barák a auto. Máma od něj od tý doby neviděla ani korunu. Proto měl prej taky tak výbornou fyzičku – do školy a na fotbalový tréninky běhal, protože na autobus neměli peníze.

Ačkoli byl tatínek očividně pěknej hajzl, Jasonovi se po něm stejně stejskalo a často za ním utíkal. Z tej doby si pamatuje, že se s ním nedalo spát, protože vždycky ožralej vytuhnul na zádech a příšerně chrápal. Malej Jason k němu ale pořád nepřestával vzhlížet – ve střízlivejch chvilkách totiž obstojně boxoval a miloval rychlý auta. Jo a pak taky sukně – oženil se ještě několikrát a v jeho novým životě pro Jasona ani jeho mladšího bráchu už dávno nebylo místo. Za posledních třicet let se viděli jen párkrát a stálo to za prd. Umřel před dvouma rokama a pro Jasona to překvapivě byla rána, ze který se mu pořád nedaří vzpamatovat. Špatnej táta, taky táta. Často se mu o něm zdá, a i když ho opravy mustanga stojej majlant, auto odmítá prodat, protože mu ho připomíná.

Mámě dával život na prdel vesele dál. Fajn mužskej, kterýho si našla potom a byla s ním deset let, se zabil v práci. Teď bydlí sama v domku v Invercargill, celý dny sedává u jeho pomníčku na zahradě a ještě pořád mu každý ráno pokládá na postel vyžehlenou košili. Jason ji často zve k sobě na návštěvu, snaží se ji brát mezi lidi a chtěl by pro ni v Queenstown postavit barák a přesunout ji sem natrvalo. No, momentálně vlastně sama nebydlí – nedávno se k ní přistěhoval Jasonův mladší brácha Toby. Tobymu je pětatřicet a je to lempl. Většinu času hulí, kouká na telku a hraje playstationa. Maká na jatkách, což je sezónní práce jen na půl roku. A zatímco si jeho kolegové na tu druhou půlku sháněj něco jinýho, Toby se s tím nesere a nedělá nic. Nastěhuje se k mámě, která ho živí a je ráda, že není sama. No a neustále si stěžuje, že nemůže sehnat ženskou. No to je k nevíře!!

Co se týče Jasona, Karinu si bral, když mu bylo devatenáct a byla to podle jeho slov pěkná blbost.

"Byla těhotná?" vyzvídám.

"Ne."

"Aha..."

"Prostě mi to tenkrát přišlo správně. Nikdy by mě nenapadlo, že to nebude napořád."

"No a proč vám to nevyšlo?"

Chvíli mlčí. "To se prostě tak někdy zamiluješ a pak se zase odmiluješ."

No jo, to znám. Deset let, dvě děti, v průběhu studium na policejní akademii ve Wellingtonu, postavenej barák v Arrowtown za peníze Karinina táty. Ta ho následně prodala a koupila novej v Queenstown, ve kterým teď bydlí s dětma. A Jason šel bydlet ke kámošovi a pak zakotvil u Cliffa. Kde bydlel osm let sám. Do tej doby, než se k němu před třema rokama nastěhovala moje předchůdkyně Brazilka Camilla.

Před ní se mu životem mihlo pár dalších adeptek – zmíním Američanku Beth, která evidentně zasekla drápek pořádně hluboko a já na ni pekelně žárlila. "She was everything," shrnul ji Jason stručně a mně se otevřela kudla v kapse. Na Zéland přijela na studijní výzkum a shodou okolností chvíli bydlela u toho kámoše, kde přebejval i Jason. Slovo dalo slovo (podle něj jí teda spadla čelist, když ho viděla bez trička) a byla to láska jako trám. Slečna měla sice doma ještě něco nevyřešenýho se svojí láskou ze střední, ale hodlala se přes to přenýst. Z toho baráku už se nehla. No, nicméně po pár měsících nastal problém při řešení toho, kdo s kým kde zůstane. Beth dostala ve Státech nějakej výzkumnej grant, kterýho se nechtěla vzdát. Nechtěla se ale vzdát ani Jasona. Takže brečela a brečela, a nakonec se dohodli, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi – Beth poletí domů, Jason si vyřídí zelenou kartu a dovalí za ní. Jenže zelenou kartu nedostal, zůstal sedět doma na prdeli a ona se zanedlouho provdala za toho týpka ze střední. Blbý? Jo. Pro mě? Spíš ne.

"Kdybys byla někdy smutná nebo bych tě něčim naštval, řekneš mi o tom?" ptá se najednou.

"No... spíš ne," odpovídám upřímně. "Já se v takovejch situacích většinou sbalim, vypadnu někam ven se projít, a až se uklidnim, tak se vrátim zpátky."

"Hm... dobrý. A co bych musel udělat, abys odešla na tejden?"

Debil. "Ty jo, to nevim..." zamejšlim se.

"Co třeba kdybys mě přistihla, jak si zkoušim tvoje spodní prádlo?"

A že by mě to ani nepřekvapilo?

Po obědě jsme vyrazili na vejšlap k jezeru. Cesta tam pro mě byla naprosto zásadní, jelikož mi Jason v autě poprvý pustil Damiena Rice – což byla láska na první poslech, sjíždim ho pořád dokola a dala bych cokoli za to dostat se na jeho koncert. Takže za to dík. Celý to začalo jeho albem "O" (https://www.youtube.com/watch?v=KpsEyh2W11Q).

Po výletě válečka na zahradě na dece a pak – pozor – tenis. Respektive Jason si myslel, že ze mě tu zručnost s raketou vymlátí, ale spíš mi málem vymlátil brejle. Nejdřív se vytasil s tim, že když se trefim míčkem do cedule za nim, koupí mi ananas. Po půl hodině se smířil s tim, že úspěch bude, pokud se trefim do toho míčku. Ne, neumim tu ruku ohnout tak, abych to podala normálně, ne, nemůžu to přestat odpalovat za plot, a ne, opravdu nejsem slepá. Aspoň se chlapec pořádně proběhnul. Příště prej zkusíme radši fotbal:)

Autor: Lucie Menclíková | úterý 29.12.2015 17:35 | karma článku: 20.38 | přečteno: 1149x

Další články blogera

Lucie Menclíková

Co bylo v dopise

Přeloženo do češtiny, samotnou mě pobavilo, jak jsem to vzala systematicky haha. Přísahám, že anglicky to nezní tak trapně, ale tak co se dá dělat.

15.10.2017 v 11:20 | Karma článku: 18.73 | Přečteno: 659 | Diskuse

Lucie Menclíková

Jak se mě ten nahoře snažil uplatit

Druhej den ráno naštěstí vůbec nevim, kde mi hlava stojí, zaspala jsem, a tak chvíli zmateně pobíhám po baráku, bleskurychle na sebe házim oblečení a sedám na kolo. Čeká mě pracovní pohovor.

25.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 17.41 | Přečteno: 635 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 20.23 | Přečteno: 803 | Diskuse

Lucie Menclíková

Život bez stereotypů aneb Článek, na kterej není nikdo zvědavej

Život na Zélandu je život bez stereotypů. Funguje tu pohromadě takový množství kultur, že není šance nějaký zakořenit. Nelze najít jeden metr, podle kterýho by se dalo měřit. A je to super.

21.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 35.53 | Přečteno: 5426 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

La Manga: Cílem je léčivé bahno "Velkého rybníku" Jeleního ostrova španělského Středomoří

Brodíme se mělčinou slané vody mořského zálivu označenou bójemi na Jelení ostrov. Už kdysi staří Římané pod názvem Paulus a pak i Maurové, nazývající tuto oblast Al Buhayrat Al Qsarand, poznali přednosti zdejší přírody a teď i my.

21.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 74 | Diskuse

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 88 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.78 | Přečteno: 96 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 9.99 | Přečteno: 311 | Diskuse

Jana Schlitzová

Zřícenina Lopata

Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.

19.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 404 | Diskuse
Počet článků 76 Celková karma 24.90 Průměrná čtenost 1698

"Bukowski s pipinou"

 

Story ze Zélandu a tak vůbec. Ovce, kopce a kopance — můj život, moje kecy, ber, anebo nech bejt.

POZOR, obsahuje ironii, nadsázku a trapný humor. Kdo nemá nic  z toho rád, nebude mít rád ani mě.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.