Když se ráno vzbudim, moje první myšlenka zní: no do prdele. Do prdele, do prdele, do prdele. A to ani ne tak proto, že sotva stíhám do práce.
Vyletim z postele jak namydlenej blesk, u sebe v pokoji na sebe naházim oblečení, pak koupelna v sekundě, hup na kolo a rychle pryč. Do čeho se to zas řítim?
V práci jsem naštěstí sama, na Dina bych fakt neměla nervy. Vyšiluju. Nevim, co dělat, co si myslet, co cejtit. Řikám si no ty vole, ty jsi ale blbá. Ale usmívám se u toto. Bylo to divný. Sakra divný. Jako když skončíte v posteli s tátovým kámošem. DIVNÝ. Jenže to vůbec není špatný a ten kámoš se vám fakt líbí. Pak s nim taky ale ještě bydlíte.
Píšu Max. Má shodou okolností odpoledne volno, a tak se v mžiku objevuje s obří čokoládou, kterou během diskuze nad vzniklou situací konzumujeme. Kdo si ten den přišel koupit simku (nebo se nedej bože na něco zeptat!), byl hrubě odbyt, setřen a poslán domů. Koho si jako myslíte, že to zajímá?! Když po pětihodinovým rozboru problému jedu domů, jsem uplně stejně v prdeli jako předtím, ale aspoň v sobě mám tu čokoládu. No, nezbyde nic jinýho než se k tomu postavit čelem. Respektive se k Jasonovi postavit čelem a uhodit na něj, jak si to jako představuje dál.
Zaparkuju kolo (třísknu s nim nevybíravě o zeď) a neochotně se šourám dolů po schodech. Jason není doma. No to jako kdybych na něj měla čekat, tak si ukoušu obě ruce. Je sobota večer a u Zuzany je párty, na který bude i Lisa s Mylesem. Házim se do gala a mizim. Žádný stavění čelem se dneska konat nebude.
Zuzana bydlí kousek po silnici směrem na Queenstown, je krásná noc s oblohou plnou hvězd, a tak se rozhoduju slízt dolů a projít se podél jezera. Kde je standardně tma jako v řiti a kluzko po dešti, ale tak znám to tam přece jako svý boty. Anebo taky ne. S romantickou procházkou a čuměním na hvězdičky mám celkem rychle útrum. Zahučim totiž až po kolena do příkopu plnýho bahna. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. To mám za to, že jsem se tak zbaběle zdejchla, ty vole. Ne, nestačí, že jdu pozdě, ještě musim dovalit jak Jožin z bažin. Super.
Nálada na párty je ale skvělá a obdržet místo welcome drinku suchý kalhoty je těžce originální příchod. Lisu s Mylesem vidim hrozně ráda, a když vyzvídaj, co je novýho, jdu s pravdou ven. Myles má rázem úsměv od ucha k uchu. "To neni vtipný, ty demente!" prskám na něj. On ale dál mlčí a kření se jako idiot. "No, nám to bylo jasný od začátku, jen jsme čekali, kdy to přijde," vysvětluje Lisa a taky se blbě culí. Bezva, takže jedinej, kdo je tady překvapenej, jsem já. Večer je ve znamení drinking games a hektolitrů alkoholu, volím strategii vylejt si mozek a nad ničim nepřemejšlet.
Druhej den v práci jsem už klidnější a rozhoduju se, že nebudu nic řešit a nechám tomu volnej průběh. Prostě z toho nebudeme dělat vědu a uvidíme. Mám slunce v duši. Odpoledne valim na nákup, a když se pak obtěžkaná taškama plahočim na kole do kopce, potkávám Jasona v autě. Zastavuje. Můj pozdrav zní, jak kdyby mi někdo stál na koulích. Zas tak nad věcí evidentně nejsem. "Jedu do půjčovny pro film," hlásí. "Aha, ok," pípnu. Pak zase šlapu na pedál a doma letim do sprchy. Když vylezu, Jason už je zpátky a křikne, ať se podívám na kuchyňskou linku. Otáčim dývko, který tam leží, a ejhle – Zlodějka knih! Ty jo, tak to čumim, jednou jsem se mu zmínila, že je to jedna z nejkrásnějších knížek, co jsem četla. Hezký:)
"Tak na to mrknem?" nadhazuje. "Tak jo," odpovídá hlásek drcených koulí. Sedám si na gauč dva metry od něj a objímám polštář. On si taky jeden dává na klín a prej, jestli si nechci lehnout na něj. Uhmmm...co? "Okej..." vymáčknu ze sebe nakonec a prkenně se pokládám. Ta prkennost nejde přehlídnout, a tak Jason dodává, že nemusim, jestli nechci. "Né dobrý," huhlám do polštáře a je mi blbě. Asi po pěti minutách Jason film zastavuje a já cejtim, jak mi srdce bije jako o závod. Tenhle policajt mi přivodí infarkt, ty vole. "Hele, koozere. Co si takhle promluvit o tom, co se stalo?"
"Uhmm," špitnu.
"Lituješ toho?"
"Ne...," otočim se na něj.
"Já taky ne."
No... to se asi dá považovat za dobrej začátek? Jason vykládá o tom, jak nevěřil, že bych ho mohla chtít, a jak se bál něco udělat. A ani po tý noci s whisky a dekou nedával moc šancí tomu, že by z toho mohlo něco bejt. Prej si říkal, že uvidí, jak zareaguju ráno, až se vzbudim. Jestli budu pořád tak přítulná, tak dobrý, a jestli budu chladná, tak nic. Můj zběsilej úprk nahrával spíš tý druhý variantě. Sakra, a já si myslela, že spí :D Vysvětluju, že jsem si to potřebovala trochu srovnat a že mi to ještě možná bude chvíli trvat. A že je pro mě těžký někomu věřit. Znova opakuje, že v žádným případě nemá v plánu se mnou vyjebat. A že mě má rád.
"No tak jo," uzavírám. A tulim se. Co vyplodil, na mě udělalo celkem dojem, Znělo to příjemně upřímně. Překvapil hoch. Jo a filmová verze Zlodějky nesahá svojí literární předloze ani po kotníky. Přece jen tam šlo především o spisovatelský (a v český verzi překladatelský) mistrovství. I když teda nutno přiznat, že můj úsudek může bejt dost ovlivněnej tím, že mi celou dobu utíkaly myšlenky úplně jinam:)
