Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Fat bitch a trapná masáž

31. 10. 2015 21:04:24
Čas vrátit se zpátky do současnosti – do domku na kopci, kterej sdílím s potrhlým policistou a pravděpodobně taky myší a vačicí.

Můj běžeckej start byl sice našláplej, ale jestli se mi něco podařilo shodit, tak jsem to během zimy zas nabrala zpátky i s úrokama. Takže nezbejvá než vyhlásit boj nanovo. Tentokrát už je to ale fakt vážný: jednak jsem o tom začala psát a nechci ze sebe dělat ještě většího kreténa, a pak jsem si taky pořídila tříměsíční permici do bazénu za nekřesťanský prachy. A taky když vidim, jak je na sebe Jason (neboli „J“ /džej/, jak mu zkráceně říká Myles – prej je to jeho „street name“) se svým hubnoucím režimem přísnej, nemůžu se nechat zahanbit.

Kromě toho plavání jsem se rozhodla oprášit svou sněhem zapadanou běžeckou vášeň. Konečně vydělávám normální peníze, takže jsem pořídila čupr běžecký boty a pro psychickou podporu objednala knihu Ruth Fieldový Run Fat Bitch Run (J se samozřejmě mohl potrhat smíchy, když ten titul viděl). Do češtiny byl název extrasuše převeden jako Příručka dámy v běhu, což je dost neadekvátní. Samozřejmě chápu, že něco jako „tlustou krávu“ nemůžete do českýho kontextu navrhnout ani v těch nejdivočejších snech, ale kdyby Ruth, která se s nikým a ničím nesere, věděla, že jsme jí z „bitch“ udělali „dámu“, asi by to s ní seklo. Ta knížka je mimochodem výborná (alespoň originální verze, tu českou jsem v ruce neměla) a stala se z ní od tý doby taková moje bible.

Znova se rozběhat bylo o hodně jednodušší, než jsem čekala. Myslela jsem, že mě po tej pauze budou čekat podobný muka jako úplně na začátku, ale tak to vůbec nebylo – dejchací technika mi zůstala a ty nový boty běhaj oproti tomu, co jsem měla na nohách předtím, v podstatě samy. Jen jelikož jsem na to asi nešla dostatečně postupně, nejdřív mě solidně bolely stehna a asi tejden jsem chodila jak namrdanej kačer. Nicméně jsem správně věřila, že se to poddá. No a po dvou tejdnech jsem byla tam, kde před zimou – supeeer.

Taky jsem sebrala koule a začala přece jen běhat kolem jezera.

Do města při západu slunce, což je naprostá nádhera, no a zpátky potmě. Posledních deset minut je to konkrétně tma jako v prdeli. V tý části vždycky zpomalim, abych se někde hrozně nenatáhla, ale kde je jaká díra už znám v podstatě zpaměti. Asijská pani pořád visí na svým místě a pokaždý mě řádně vyšokuje, nicméně naučila jsem se s tím žít.

Jednou jsem do toho jezera zahučela. Vtipný je, že to nebylo v tom „tma jako v prdeli“ úseku, ale ještě za světla. Byla jsem tak zaujatá tím západem slunce, že jsem vůbec nezpozorovala, že zatáčim nebezpečně doleva a sjela po šutrech až do vody. Málem jsem se počurala smíchy, páč to se může stát fakt jenom mně. J kroutil hlavou a prohlásil, že snad musim bejt z jinýho světa. No asi jo.

Před soumrakem potkávám spoustu běžců a už jsem schopná je zdravit, aniž bych potom kolabovala. A občas mi dokonce někdo dá high five. Když doběhnu do města, většinou zamířim do Queenstownskejch zahrad, kde v noci zavlažujou trávníky, takže se to dá pořídit i se sprchou – což se dost šikne, když jste zrovna zpocený jak prase. A takový běhání v dešti je vůbec bomba – nepřehřejete se, a pokud na sobě máte velkou mikinu, jako nosim já, díky zvedání nasáklejch rukávů to máte i s posilováním!

Co se týče naší domácnosti, Jason mi obočí zatím neoholil. Došlo ale k trochu zvláštní příhodě. Jednou takhle večer koukal na telku a já ležela poblíž rozplácnutá na gauči obličejem dolů a klimbala. Obecně hrozně ráda spim a jde mi to dost dobře, takže už se několikrát stalo, že mě ráno objevil v obýváku tuhou s knížkou na ksichtě anebo mi šel zhasnout do pokoje, když po návratu z práce viděl, že tam ležim tuhá s knížkou na ksichtě. A občas mi tu knížku z toho ksichtu i sundal. Párkrát jsem taky usnula během toho, co na mě mluvil – což si vzal dost osobně. No a tenhle večer, kdy jsem měla obličej pohřbenej hluboko v potahu gauče a opět se propadala do spánku, najednou povídá: „Krásně ti voněj vlasy.“ Hej, COŽE? Zamračim se do potahu. Jason mi v životě nic hezkýho neřek. Pořád si ze mě dělá akorát prdel a se vším všudy se ke mně chová, jako bych byla jeden z jeho kámošů. Oslovuje mě buď „koozer“, což je zélandskej slang pro mužskej pohlavní orgán (a kdysi prej přezdívka jeho táty, kterej měl ten orgán pozoruhodně vyvinutej), anebo „alkie“. To zas protože nasávám jak houba.

Zvedám hlavu a nevěřícně si ho přeměřuju. „Uhum... tak dík,“ zamumlám nakonec. Chvíli na něj ještě zaraženě čumim a pak se zabořuju zpátky do gauče. A najednou cejtim, jak mi začíná masírovat krk. Mluvil o tom už několikrát – kolegyně v práci má masérskej kurz a ukazovala mu nějaký postupy, takže když budu někdy chtít, může to na mně vyzkoušet. No jako neškodilo by, kdyby dal nejdřív vědět, že na mě hodlá sahat, ale tak jde mu to, takže nic nenamítám.

Když zajede na záda, všimne si kousku kérky. Líbí se mu a ptá se, jestli mi může vyhrnout tričko a podívat se na zbytek. Pořádně se zamračim do potahu. „Um...oukej...“ řikám nejistě, přetáhnu tričko přes hlavu a zachumlám ho pod sebe. No a když už je dole, Jason skočí pro můj kokosovej olej a masíruje mi celý záda. Jako je to příjemný. Ale taky dost divný. Ty vole... je tohle tady u spolubydlících normální, anebo mám správně pocit, že se to posouvá dost jinam? No... nakonec si říkám, že se mi to jenom zdá. J se za chvíli vrátil ke sledování krimi seriálu, já slušně poděkovala a natáhla tričko. Prostě si na mě vyzkoušel hmaty a zejtra mě zas bude vyzívat na soutěž v krkání nebo něco podobnýho. A taky že jo – ráno mi standardně přiletí „Nazdar, koozere“. A chvíli je klid.

Autor: Lucie Menclíková | sobota 31.10.2015 21:04 | karma článku: 21.63 | přečteno: 1094x

Další články blogera

Lucie Menclíková

Co bylo v dopise

Přeloženo do češtiny, samotnou mě pobavilo, jak jsem to vzala systematicky haha. Přísahám, že anglicky to nezní tak trapně, ale tak co se dá dělat.

15.10.2017 v 11:20 | Karma článku: 18.73 | Přečteno: 659 | Diskuse

Lucie Menclíková

Jak se mě ten nahoře snažil uplatit

Druhej den ráno naštěstí vůbec nevim, kde mi hlava stojí, zaspala jsem, a tak chvíli zmateně pobíhám po baráku, bleskurychle na sebe házim oblečení a sedám na kolo. Čeká mě pracovní pohovor.

25.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 17.41 | Přečteno: 635 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 20.23 | Přečteno: 803 | Diskuse

Lucie Menclíková

Život bez stereotypů aneb Článek, na kterej není nikdo zvědavej

Život na Zélandu je život bez stereotypů. Funguje tu pohromadě takový množství kultur, že není šance nějaký zakořenit. Nelze najít jeden metr, podle kterýho by se dalo měřit. A je to super.

21.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 35.53 | Přečteno: 5426 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

La Manga: Cílem je léčivé bahno "Velkého rybníku" Jeleního ostrova španělského Středomoří

Brodíme se mělčinou slané vody mořského zálivu označenou bójemi na Jelení ostrov. Už kdysi staří Římané pod názvem Paulus a pak i Maurové, nazývající tuto oblast Al Buhayrat Al Qsarand, poznali přednosti zdejší přírody a teď i my.

21.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 74 | Diskuse

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 88 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.78 | Přečteno: 96 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 9.99 | Přečteno: 311 | Diskuse

Jana Schlitzová

Zřícenina Lopata

Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.

19.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 404 | Diskuse
Počet článků 76 Celková karma 24.90 Průměrná čtenost 1698

"Bukowski s pipinou"

 

Story ze Zélandu a tak vůbec. Ovce, kopce a kopance — můj život, moje kecy, ber, anebo nech bejt.

POZOR, obsahuje ironii, nadsázku a trapný humor. Kdo nemá nic  z toho rád, nebude mít rád ani mě.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.