Dovolím si na chvíli odbočit, aneb čas na tlustou vsuvku. O tom, jak mi věk a velikost pozadí přerostly přes hlavu.
Až donedávna jsem svoji figuru vůbec neřešila. Proč? No protože jsem nemusela, aha! Mohla jsem spořádat cokoli, co mi přišlo pod ruku, a pořád nosit ty samý kalhoty. (Chtěla jsem tu uvíst, i jak malá to byla velikost, ale musela bych se rozbrečet.) Tu tasemnici jsem si patřičně užívala. Rodiče vždycky říkali: „Lepší šatit než živit.“ Držela jsem u nás rekord v počtu snědenejch knedlíků, nestyděla se snídat třeba dvě hodiny (dokud bylo něco na stole) a palačinky do sebe futrovala, dokud jsem byla schopná chodit. Když se mě někdo ptal, jestli snim celou pizzu sama, klepala jsem si na čelo. (Já jsem asi vážně masochistka, když píšu tenhle článek.)
No a sportu jsem se vyhejbala jako čert kříži. Proč? No jako PROČ NE?! Vždyť to bolí. Tuhle jsem vyrazila na jeden den na kolo, a i když jsem si navlíkla ty vycpaný cyklistický nasrávačky, tak jsem pak nemohla dva dny sedět a v rozkroku mě přivítaly modřiny barevný pestrosti ohňostroje. Co je na tomhle zdravýho, aha?
Krom toho sport mi prostě nikdy nepřinesl nic dobrýho. Už při plavání v první třídě mě málem utopil spolužák. Ospravedlňoval se tím, že mě miluje a chtěl mi jenom dát pusu. Chlorovaná voda mi tekla snad ze všech tělesných otvorů. Spočítala jsem si, že ta láska musí bejt teda pěknej hnus.
Což mě přivádí k další osobě, která tvrdí, že mě miluje – mýmu tátovi. Sportovní zážitky s ním taky stály za to. Třeba sáňkování. No dobře, brali jsme, co se dá, takže jízda na igelitu. Výhoda takovýho igelitu je, že se dokáže pořádně rozjet, nevýhoda pak spočívá v tom, že se nedá prakticky nijak ovládat. Skončilo to tenkrát střetem se sloupem lyžařskýho vleku. Konkrétně nárazem mojí hlavy do toho sloupu. Boule byla veliká jako celá Afrika a je to jedna z těch horších vzpomínek z dětství.
Pak jsem taky hrávala fotbal a jednou mě chlapi během vesnickýho turnaje pustili do brány. Chvíli jsem nedávala pozor, dostala hroznou ránu do hlavy a přísahám, že od tý doby jsem napůl blbá (ne úplně, protože evidentně umim psát). A ano: tím balónem mě sejmul vlastní otec.
Při orientačním běhu na táboře jsem si zlomila palec na pravý ruce (neptejte se, jak je to možný)… tohle spolu s traumatem z fotbalový brány pak způsobilo, že jsem se při školním volejbale odmítala dotknout míče. Vybíjená byla peklo. Po cestě ze sportovního kurzu na gymplu se mi za jízdy z kopce zamotaly do předního kola brzdový kabely, což mě poslalo k zemi hubou napřed. To, že mám dodnes všechny zuby, považuju za menší zázrak. Na snowboardu jsem si několikrát vyrazila dech. Kolečkový brusle mě stály spoustu kůže. Hele a taky mám prostě nohy do X, obě ruce levý a nízkej tlak, takže se pro podobný věci nehodim.
Teď jsem se ale dostala do takovýho toho divnýho věku, kdy mi lidi přestávaj říkat „slečno“, a začínaj mě oslovovat „mladá paní“ (některý maj teda ještě dostatek taktu na to, aby se mě zeptali, jak to je, ale tím, že mě na tu otázku nutěj odpovídat, situaci vlastně moc nepomáhaj). Tohle samo o sobě se mi jako dost nelíbí, ale o dost horší je, že ten divnej věk způsobil i to, že se najednou už nemůžu cpát, jak chci, protože tělo si to evidentně začíná ukládat na stáří nebo co. Je to jedna z těch životních změn, o kterejch mě máma varovala, že mě čekaj. (A o kterejch jsem jí já tvrdila, že mě minou.) To, že měla zas pravdu, je bolestný zjištění. No jo, každá sranda holt jednou končí.
Ke všemu to vypadá, že jakmile se člověk (ok – ženská) ocitne mimo rodnou hroudu, posedne ho (OK – ji) nutkavá potřeba cpát se sladkostma. Vyměnit pepřák v kabelce za čokoládu poslední záchrany. Uctívat dort. Naprostá většina holek, co jsem na Zélandu potkala, si stěžovala na to samý. Na cestách se jejich hladina cukru v krvi vymkla kontrole a po nějakej době začaly přibírat. Jednou jsme takhle řešily jak to, že chlapi takový problémy nemaj. Tahle debata probíhala k půlnoci na hostelovým gauči, já a pět Číňanek, před náma hrníčky s horkou čokoládou a ostružinovej cheesecake. Koukám na tu noční svačinku a říkám si ty vole… o čem se to, do prdele, bavíme? Jak často se člověku poštěstí vidět v podobný situaci bandu chlápků?
Třeba taková Bee neustále oplakávala ztrátu svojí brady. Ještě před rokem tam byla. Ostrá a špičatá. No… kdeže ty loňský sněhy jsou. Brada splynula s oplácanou kulatou tvářičkou. Zabil ji dort.
Bee mi věčně cpala pod nos svoje starý fotky – toho času s bradou – a plačtivě protahovala:
„Co mám dělat? Co jen si počnu?!“
„Musíš se přestat cpát sladkým,“ odpovídala jsem věcně.
„Já vííííím…“ kňourala.
A za chvíli nanovo, fotky pod nos a: „Co mám dělat? Co jen si počnu?!“ A už otevírala novou tabulku čokolády. No, komu není rady, tomu není pomoci. Což je asi ta vůbec nejpokrytečtější věc, kterou jsem v životě prohlásila, protože ve chvíli, kdy píšu tyhle slova, do sebe bagruju meruňkovej máslovej koláč.
Můj look těhotné ženy začal nabírat obrysy zhruba před dvěma lety ve Skotsku. Na rozdíl od Bee mě však nepostihla žádná ztráta, ale naopak děsivej nárůst. Jako mohla bych tvrdit, že na vině jsou skotský toffee karamely, shortbread, fudge, všudypřítomný levný muffiny, fakt, že se tu v rychlým občerstvení prodává smažená tyčinka Mars (jak praví skotský přísloví: Dejte si jednu každý den a zemřete mladí a šťastní) nebo to, že jsem žila v městečku s čokoládovnou. ČOKOLÁDOVNOU. Jenže ta čokoládovna není ten, kdo má teď pneumatiku, že ne? A ty ruce, kterýma jsem se tam ládovala, byly taky moje. Takže zbývá jen sklopit hlavu a přijmout vlastní hanbu. (A pak tu hlavu zas rychle se škubnutím zvednout, protože pohled na to panděro se nedá vydržet.) Mám z tej doby až děsivě moc fotek jako je tahle:
Nebo tahle:
Začít chodit s Australanem, co mi tohle upekl, byl samozřejmě geniální tah naprosto korespondující s mým intelektem. Cestu do pekel pak značně urychlilo, když začal pracovat v tý čokoládovně. Jediný, co může bejt horší než tam chodit, je mít někoho, kdo vám odtamtud denně něco nosí. Věci jako čokoládový lízátko s lentilkama o velikosti lidské paže. K svátku mi třeba vyrobil obrovskou krabici čokoládovejch bonbónů, čokoládovej dort a horu čokoládovejch palačinek... Doražte mě, ať se netrápim.
No takže ze Skotska jsem si už vezla pěknej outěžek. Pár měsíců ve Španělsku bylo zákeřnejch v tom, že jsem pracovala v hotelový kuchyni, kde jsem téměř denně pekla pro hosty domácí dezerty, ale ten hotel byl zas na nechutným kopci, kterej jsem permanentně vyšlapávala, takže se to tak nějak vynulovalo. No a pro představu o tom, jak se to dál vyvíjí na Zélandu, vizte zde:
Až mě to děsí, jak šťastně na podobnejch fotkách vypadám. Šířka mýho úsměvu je přímo úměrná síle použitý k vykulení očí při následným postavení na váhu. Refrénem jedný svý písně to přesně vystihla bigbeatová kapela Píča: „Někdy smutný, někdy veselý, někdy chutný, někdy kyselý – holky s velkou prdelí.“ (chytlavý song zde: https://www.youtube.com/watch?v=0tTplE2JNpES) No jo, chutný a veselý při konfrontaci s dortem, smutný a kyselý po konfrontaci s váhou.
S Janice jsme samozřejmě žádnou neměly (neměly jsme skříň ani stůl, mít váhu by bylo dost divný) , takže jsem dlouho žila v nevědomosti. Tak jako tušíte to, že jo, ale dokud ty čísla člověk nevidí černý na bílým, namlouvá si, že to ještě určitě není tak hrozný. Nedávno – těsně předtím, než jsem skončila u Air NZ – jsem se odhodlala vlízt na váhu pro zavazadla, kterou maj chlapi u pásu. Dobře jsem se rozhlídla, abych se ujistila, že kolem zrovna nikdo není (jak říkám, tušila jsem, že to nebude žádná hitparáda), sundala si boty (jako by mě to snad mohlo spasit) a udělala ten osudnej krok. A pak okamžitě odskočila, jako by snad ta váha byla žhavá. V rámci zachování příčetnosti jsem tý cifře odmítla uvěřit a šla se vyptat chlapů, jestli ta váha neváží blbě. Třeba na lidi nefunguje...? Jejich odpověď byla vcelku prostá a smrtící: letištní váha není zrovna něco, co by si mohlo dovolit vážit špatně. Neboli: je to oficiální – jsi tlustá.
A může za to toto:
toto:
toto:
a nepochybně toto:
Od tý doby, co jsem na letištní váze nahlídla pravdě zpříma do očí, jsem se cejtila – teď použiju oblíbený přirovnání Kilgora Trouta, geniálního autora vědeckofantastických povídek, jehož dílo otiskovali pouze v pornočasopisech – jako něco, co přivlekla domů kočka. A tak jsem se za svým tlustým obdobím rozhodla udělat tlustou čáru. Info v dalším článku.
Poznámka pod čarou: Kilgora Trouta cituji z knihy Časotřesení mého oblíbeného spisovatele Kurta Vonneguta, kterou výborně přeložil Jiří Popel – frontman kapely Píča:)
