Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nikdy neříkej nikdy, jinak se ti to okamžitě stane

20. 07. 2015 10:03:47
Druhej den odpoledne sedim na koberci v obýváku a prohlížim si zarámovaný fotky, co má Jason rozestavěný kolem televize. Je na nich buclatej asi desetiletej hošík a malá zrzavá holčička, pravděpodobně jeho děti.

Na další je pak chlápek s čapkou, co je mu podobnej v obličeji, to bude asi jeho táta zamlada, a pak je tam svatební fotka, zřejmě jeho rodiče. Vypadá dost historicky, styl svatební fotky mojí babičky, a tak si říkám, kolik mu vlastně asi tak je. Řekla bych tak pětatřicet, osmatřicet max, ale nedávno jsem třeba zjistila, že můj japonskej kolega z Air NZ, kterýmu bych hádala něco málo přes třicet, je skoro padesátník. Tady člověk nikdy neví.

My o vlku... Jason se vrací se z posilovny a má na sobě rifle a šedivou mikinu. Je to poprvý, co ho ve dne vidim bez uniformy (ten noční šok v trenkách nepočítám, snažim se to vytěsnit, což je myslim pochopitelný), a vypadá... prostě jinak.

„To tvoje kolo je pěkná šunka,“ prohodí místo pozdravu.

„No co – jezdí,“ bránim se. Co by taky člověk chtěl za třicet babek.

„Jsem ho zvednul a váží asi metrák. Mám v práci kolo, který vůbec nepoužívám. Přivezu ti ho, jestli chceš. Je to dobrý kolo.“

„No... tak jo, jestli na něm nejezdíš...“ Proč ne?

Mrknu zpátky na fotky. „Hele, kolik ti vlastně je?“ ptám se na tvrďáka.

„Čtyřicet tři.“

Uhum. „Jsem si myslela, že seš mladší než mý rodiče, ale tak to ste nastejno,“ směju se.

„Fakt?“ Vypadá z toho trochu rozhozeně. Bylo to necitlivě řečeno? No asi jo haha. „A kolik je tvejm dětem?" nakládám mu pro jistotu ještě víc.

„Jordanovi je osmnáct a Claudii třináct.“ No jo, tak to už jsou starý fotky.

„A tohle jsou tví rodiče?“ ukazuju na novomanželskej pár.

„Jo, máma žije v Invercargill a táta umřel před dvouma rokama.“

„Aha, to mě mrzí.“ Koukám na tu svatební fotku, pak na Jasona v civilu, jak si dělá v kuchyni pití, a myslim na to, jak do mě furt všichni rejou, že určitě dlouho nebudem „jenom spolubydlící“. Kam na to jako choděj? Kroutim s úsměvem hlavou a řikám si no tak to nikdy. Pak si ale vzpomenu, že u mě tyhle „nikdy“ fungujou tak, že NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY, JINAK SE TI TO OKAMŽITĚ STANE, a oklepu se.

Jason vyzunkne skleničku perlivý vody a začne mě detailně mě informovat o svým cvičebním režimu. Rotoped si přestěhoval k sobě do ložnice, aby nám v obýváku nepřekážel, a každý ráno v šest na něm bejčí. Magor. Večer pak maká v posilovně a ještě by chtěl začít do práce a z práce běhat. „Seš magor,“ konstatuju. „Nepřipadá ti, že to už by bylo trochu moc?“

„Ne, nepřipadá,“ usmívá se. „Dřív jsem trénoval mnohem víc.“ Hm, ale to u nás pravděpodobně ještě vládli komanči, říkám si.

„Počkej, ukážu ti, co mě motivuje, když se mi nechce do posilky,“ vypálí a začne se hrabat mezi dvdčkama. Tam má aerobik se Cindy Crawford nebo co?

Hm, kéž by. Pouští mi pět let starý video z kulturistický soutěže. Na kterým je on. Jen v tangách nastříkanej samoopalovákem. Tak to je solidní. Kdybyste mu projeli knihovnu, určitě byste tam našli příručku „Jak hned druhý den vyděsit novou spolubydlící k smrti“. Jason si sám sebe zálibně prohlíží. Já si dávám ruku před pusu (částečně proto, aby neviděl, že mám čelist někde u kolen) a střídavě nevěřícně zírám na televizi a na něj.

„Tak co na to říkáš?“ Jo. Myslí to vážně.

„Super,“ vymáčknu ze sebe. Nádech, výdech, ptám se, jak to de v práci.

Dělá teď na případu, kdy nějakej Angličan vydělal ze tejden 26 tisíc dolarů na prodeji trávy. Good job, ty jo. Zítra ho bude vyslýchat a pravděpodobně půjde sedět, až zčerná. Vypadá to prej, že se všichni dealeři marijánky rozhodli sjet do Queenstown a obchod jim tu jen kvete. Jason vede vyšetřování, který se jejich síť snaží rozbít. Včera mluvil s nějakým Indem, co tu trvale žije a trávu pouze kupoval – neprodával. Mohl ho za to nechat deportovat zpátky do Indie a už by se sem nikdy nemohl vrátit. Ind brečel jako děcko a Jason se rozhodnul, že mu výměnou za informace dá pouze varování. Ten Angličan je nicméně pěkně v řiti.

Bez zjevný souvislosti mi pak vypráví další svoje story. To víte, starší lidi už to takhle maj. Začíná tím, jak ho jednou přivolali na benzínku, protože tam ňákej puberťák ukrad žvejkačky. Neubránim se širokýmu úsměvu a on se naštěstí neptá, co je na tom tak vtipnýho. Kdyby se zeptal, dozvěděl by se, že mi nedávno pobaveně skypovala moje sestra s tím, že má policie na Zélandu evidentně hovno na práci. Zhlídla o ní dokumentární pořad, ve kterým chlapi důležitě vyšetřovali, že někdo ukradl v suproši žvejkačky. No, možná že tu každá policejní story začíná stejně.

Takže tenhle asi čtrnáctiletej nezvedenec ukradnul na benzínce žvejkačky a tvrdil, že je mu to líto a už to víckrát neudělá. Jason ho znal od vidění, prej sígr, ale ne špatnej kluk. Vynadal mu a nakázal, ať tam jde zpátky, omluví se a ty žvejkačky zaplatí. Týpek na to, že by moc rád, ale žádný peníze nemá. Jason na to, ať si z něj nedělá prdel. Týpek odpřísáhl, že si ji nedělá. A tak mu Jason ty peníze dal ze svýho a zdá se, že tom má bejt pointa příběhu. Ehm. (No, řekla bych, že se mi snaží naznačit, že on je ten hodnej policajt.)

„A víš, co udělal za tři tejdny?“ ptá se.

„Něco mnohem horšího??“ hádám.

„Jo. Zabil se.“

„Cože?!“

„No jo, oběsil se.“

„Ty jo... proč?“

„Kvůli holce. Sebevraždy se tu dějou docela často.“

„Cože, fakt?“ By mě v životě nenapadlo, obyvatelé Queenstown vypadaj jak reklama na štěstí.

„Jo, hodně mladý lidi, kolem patnácti... s klukem se rozejde holka, on myslí, že je to konec světa a hodí si mašli. Většinou se věšej, ale byl jsem i u utopenejch... daj si kameny do kapes a skočej do jezera. Jedna holka si zas podřezala žíly...“ No, pěkný. Hotová černá kronika.

Pak se mi ještě rozhodne vyprávět o neštěstí, ke kterýmu došlo v zimě před deseti rokama nedaleko v Glenorchy (mimochodem nádherný místo, fotoreportáž viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/c/412158/1052014-Z-Glenorchy-do-raje-aneb-Shit-this-is-amazing.html) Ženská tu dvacet metrů před vlastní příjezdovou cestou sjela s autem do jezera. Náledí. Vezla ze školy svoje tři děti. Ona a sedmiletá dcera se z auta dostaly a vyplavaly. Tříletá holčička a pětiletej kluk už ne. Když pak auto z třicetimetrový hloubky vylovili, obě děti byly ještě pořád na zadní sedačce. Je mi zle. Těžko si představit, co se pod tou vodou asi muselo odehrát.

Večer přichází s flaškou vína moje česká kamarádka Zuzana. Popíjíme a bavíme se česky, Jason s náma sedí na gauči, pročítá si důkazní materiál na zítřejší výslech a nerozumí nám ani popel. Zuzana říká, že je to pěknej chlap. Pfff.

„Hm, tak tos měla přijít o dvě hoďky dřív,“ podotýkám v narážce na čupr promenádu v tangách. Tak jako já neřikám... má pronikavě modrý oči, hezký zuby, pěknej účes... je vtipnej a podle všeho hodnej. Něco na něm určitě bude. Bejt ve věku svojí matky.

„Kdybys ho přivedla domů, tak bude s tvým tátou čumět na fotbal a lemtat lahváče. Co blbneš, ty vole?“ namítám.

„Dávám ti dva tejdny na to, než se dáte do kupy,“ tlemí se blbě. Ráda bych řekla, že nikdy, ale z výše uváděných důvodů držim hubu.

Když po dosažení dna láhve Zuzana pobaveně odchází, ptám se Jasona, co to tam studuje. Říká, že má vytisknutý smsky, který si polapenej dealer vyměňoval se zákazníkama. A že je to docela vtipný, protože se mezi sebou bavěj v šifrách. Ale samozřejmě mi to nemůže ukázat. Vzdychnu s tim, že jdu teda spát, on vzhlídne od papíru, chvíli na mě kouká a pak že mi to teda ukáže, ale nesmim to nikomu říct. Haha. Tráva se v smskách vydává za "sladkosti". Hm, tak to nevim, kolik gramů bonbónů by týpek musel prodat za těch 26 tisíc.

Před spaním ležim v posteli a čtu si. Do otevřenejch dveří najednou strčí hlavu Jason a nadechuje se, že chce něco říct. V ruce drží můj zubní kartáček, co jsem měla položenej v koupelně na umyvadle. Hej neříkejte mi, že si ho snad chce pučit. Dva tejdny, Zuzano, dva tejdny?? Do dvou tejdnů s nim tak maximálně vysklim vokno. Než se stihne vyjádřit, všímá si, jakým stylem jsem přikrytá – a zjebává mě za to, že nejsem zachumlaná v těch prostěradlech. Bože. Odhazuju peřinu, vstávám, připevňuju termoprostěradlo a zalejzám do něj jako do kukly. „Spokojenej?“

Jason se usmívá a první večer zabíjí větou: Hele, co kdybysme si dali pastu a kartáčky do jednoho hrníčku?

Autor: Lucie Menclíková | pondělí 20.7.2015 10:03 | karma článku: 22.41 | přečteno: 1477x

Další články blogera

Lucie Menclíková

Co bylo v dopise

Přeloženo do češtiny, samotnou mě pobavilo, jak jsem to vzala systematicky haha. Přísahám, že anglicky to nezní tak trapně, ale tak co se dá dělat.

15.10.2017 v 11:20 | Karma článku: 18.73 | Přečteno: 659 | Diskuse

Lucie Menclíková

Jak se mě ten nahoře snažil uplatit

Druhej den ráno naštěstí vůbec nevim, kde mi hlava stojí, zaspala jsem, a tak chvíli zmateně pobíhám po baráku, bleskurychle na sebe házim oblečení a sedám na kolo. Čeká mě pracovní pohovor.

25.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 17.41 | Přečteno: 635 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 20.23 | Přečteno: 803 | Diskuse

Lucie Menclíková

Život bez stereotypů aneb Článek, na kterej není nikdo zvědavej

Život na Zélandu je život bez stereotypů. Funguje tu pohromadě takový množství kultur, že není šance nějaký zakořenit. Nelze najít jeden metr, podle kterýho by se dalo měřit. A je to super.

21.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 35.53 | Přečteno: 5426 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

La Manga: Cílem je léčivé bahno "Velkého rybníku" Jeleního ostrova španělského Středomoří

Brodíme se mělčinou slané vody mořského zálivu označenou bójemi na Jelení ostrov. Už kdysi staří Římané pod názvem Paulus a pak i Maurové, nazývající tuto oblast Al Buhayrat Al Qsarand, poznali přednosti zdejší přírody a teď i my.

21.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 74 | Diskuse

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 88 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.78 | Přečteno: 96 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 9.99 | Přečteno: 311 | Diskuse

Jana Schlitzová

Zřícenina Lopata

Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.

19.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 404 | Diskuse
Počet článků 76 Celková karma 24.90 Průměrná čtenost 1698

"Bukowski s pipinou"

 

Story ze Zélandu a tak vůbec. Ovce, kopce a kopance — můj život, moje kecy, ber, anebo nech bejt.

POZOR, obsahuje ironii, nadsázku a trapný humor. Kdo nemá nic  z toho rád, nebude mít rád ani mě.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.