Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pod policejním dohledem

27. 06. 2015 18:24:40
No jo, takže bydlím s Jasonem. Celý se to seběhlo úplně náhodou, vůbec ho neznám a je to policajt, nicméně byla to nabídka, která se neodmítá.

Když Janice odjela, usmyslela jsem si, že seženu samostatnej pokoj někde ne moc daleko od letiště, abych mohla jezdit do práce na kole. Od tohohle bláhovýho nápadu jsem ale po průzkumu trhu velice rychle upustila, jelikož bych po zaplacení nájmu mohla celej měsíc jíst leda tak suchej toastovej chleba. I když se mi fakt hrozně nechtělo, zase jsem se vrátila k tomu, že hledám pokoj se spolubydlící.

Sedíme takhle jednou s Dinem v práci, probíráme moje stěhovací možnosti a zrovna přichází Jason, aby nás pobavil obvyklou dávkou střípků ze svýho života. Posledně mluvil o tom, jak se po třech letech rozešel se svou brazilskou přítelkyní, která byla podle jeho slov případ pro psychiatra. Nejdřív z toho byl fakt špatnej, ale záhy zjistil, že je mu bez ní vlastně mnohem líp a je to teď všechno super. Dal se na posilování a dietu, a chodí nás pravidelně informovat o tom, jaký dělá pokroky. Opírá se švihácky o pult a hned zkraje se vytasí s tím, že už zhubnul celkem 12 kg. Koukám na něj, řikám uhum a že je to skvělý. Čupr strejda s menším pivním pupkem. No, já mít kde bydlet, tak mi ten pupek taky nevadí.

Když se ptá, jak se mám a co novýho, jen jako takovej výstřel do tmy prohodim, že shánim bydlení a jestli náhodou o něčem neví. Zamyslí se a že spíš ne. „No ale počkat, ty máš doma přece volnej pokoj!“ vypálí Dino. „Cože, fakt?“ ožívám. Jason se usmívá jak měsíček na hnoji, pak prohlašuje že ne, že to by nešlo, a odchází. No jako co to? Asi za půl hodiny se vrací. A zavaluje mě kupou otázek. „Máš ráda sport? Hrála bys se mnou playstationy? Jezdila na projížďky autem a v létě na ryby? Nevadí ti nádobí nechaný do druhýho dne ve dřezu? A jestli se mnou chceš bydlet, budu tě muset naučit řídit, abys mi mohla ráno zajet pro kafe!“ Ty vole, to dostanu k tomu pokoji strejdu jako bonus, či co? Když se ale dozvídám, že nájem by byl ještě míň, než co jsem platila za pokoj dohromady s Janice, odkejvala bych mu to klidně i s tim, že mu budu prát v ruce fusky. Jason se usmívá a opět odchází. Za dalších pár hodin se vrací a povídá, že jestli s ním vážně chci bydlet, musim si od něj nechat oholit půlku obočí. V tu chvíli si uvědomuju, že ho vlastně vůbec neznám a možná to nebude až zase tak skvělej nápad. Ale tak ok, plácnem si – to doroste.

Domlouváme se, že se pro mě po šichtě staví, abych se na byt podívala. Mám na odpoledne ještě domluvený nějaký prohlídky jinde, ale kašlu na ně, protože tohle vypadá fakt nadějně a ta cena je oproti všemu ostatnímu naprosto směšná. Když mě večer vyzvedává policejní auto, Myles s Lisou jen kroutěj hlavou. Nicméně já jsem nadšená. Domek je na kopci jen kousek od letiště. Zdaleka nejhezčí barák, co jsem tu zatím viděla (takže rozuměj takovej starší českej baráček, nebo spíš chatka). Patří Jasonovu ex-tchánovi, kterej bydlí v horní části a spodní část mu pronajímá. Přijde mi to trochu zvláštní (proč u něj bydlí bejvalej manžel jeho dcery, a ne ona?), ale prej že spolu vždycky měli dobrý vztahy, a tak je tady, dokud nezačne stavět vlastní dům, k čemuž se brzo chystá. Ok. Jasonův byt je dole po schodech. Zahrada s překrásným výhledem na jezero, posezení s grilem, boxovací pytel, loď pod plachtou, starožitnej tmavě modrej mustang. Ze svýho mustanga je uplně vedle a po pár minutách, kdy mi ho s přednáškou ukazuje, si nejsem jistá, jestli mě vůbec má v plánu pozvat dál, anebo mi chce prodat to auto. Ale tak jako zdvořile kejvám a koukám kolem. Ta zahrada a výhled je fakt pecka.

Byt je malej, ale pěknej. Útulnej obývák s obrovskou sedačkou a televizí (a rotopedem a činkama všude po zemi), nová kuchyň a koupelna, dva pokoje. Mít vlastní velkou postel plnou polštářů, nábytek a skříň na oblečení (!) je pro mě nevídanej luxus. Jason mele a mele, všechno mi ukazuje a popisuje, v kuchyni dokonce otevírá ledničku, abych viděla, co tam má (jako vážně?). Jsou tam dvě brambory a okurka – že by salát? Po zevrubnej prohlídce se ptá, co já na to, a já na to prosím, prosím, prosíííím!!

Zpátky v autě zvážní – netušila jsem, že je něčeho takovýho schopnej – a vysvětluje, že neví, jestli chce spolubydlící. Že tu bydlel osm let sám a pak si sem nastěhoval tu svou šílenou Camillu, která je pryč teprve měsíc, a on byl šťastnej, že má zase klid. Hm, říkám, že bych to brala fakt ráda, ale chápu ho, a ať mi prostě dá vědět, až se rozmyslí. Stěhovat se potřebuju až tak za tejden. Kdyžtak si najdu něco jinýho, v pohodě. Anebo to můžem zkusit, a když mu to nebude vyhovovat, můžu se klíďo hned odporoučet. Sbalená jsem co by dup. Ok ok, dá mi vědět.

Když druhej den dorazim do práce, Zee má pusu od ucha k uchu a poťouchle se ptá: „Tak co, jak to de?“ Zmateně odpovídám, že v pohodě, a co se děje. „Jsem slyšel, že máš novýho spolubydlícího,“ jistkří mu v očích. „Co? No, možná, ještě to není jistý...a jak ty to jako víš?“ „Jason tady byl už ráno a svěřoval se. Říkal, že neví, jestli tě má k sobě vzít. Jsem se mu smál a říkal prosim tě, jasně, že ji vezmeš, stejně dávno víš, že jo... a on no jo, Zee, pravda.“ „Fakt??“ sonduju. A pan policista přichází. „Byla ses podívat někde jinde?“ „Né, co bych s tim ztrácela čas. Takže kdy se můžu nastěhovat?“ házim zářivej úsměv. „Ále, Zee si pouště pusu na špacír...? No jo, kdykoli chceš, pokoj je volnej. A do konce tohohle měsíce nemusíš nic platit.“ Ty jo, super. A jelikož byl několikrát svědkem toho, jak jsem v práci v solidní kocovině, ještě podotýká, že žádný párty. No jó. Brzo se bude z letiště přesouvat do města, kde bude dělat na tři směny, dva dny v tejdnu od 11 večer do 7 ráno, a to budu muset bejt pak obzvlášť potichu. Jasně, šéfe. Jako pěna. Taky mu jako nevadí, když u mě občas přespí kamarádky, i kamarádi, jen žádnej bordel. A pokud někdo navrhne, že se půjde ke mně domů kouřit tráva, tak ocení, když se zmínim, že mýmu spolubydlícímu by se to uplně nelíbilo. „Jo a to obočí ti oholim pozdějc.“ No bezva.

Autor: Lucie Menclíková | sobota 27.6.2015 18:24 | karma článku: 20.60 | přečteno: 1243x

Další články blogera

Lucie Menclíková

Co bylo v dopise

Přeloženo do češtiny, samotnou mě pobavilo, jak jsem to vzala systematicky haha. Přísahám, že anglicky to nezní tak trapně, ale tak co se dá dělat.

15.10.2017 v 11:20 | Karma článku: 18.73 | Přečteno: 659 | Diskuse

Lucie Menclíková

Jak se mě ten nahoře snažil uplatit

Druhej den ráno naštěstí vůbec nevim, kde mi hlava stojí, zaspala jsem, a tak chvíli zmateně pobíhám po baráku, bleskurychle na sebe házim oblečení a sedám na kolo. Čeká mě pracovní pohovor.

25.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 17.41 | Přečteno: 635 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 20.23 | Přečteno: 803 | Diskuse

Lucie Menclíková

Život bez stereotypů aneb Článek, na kterej není nikdo zvědavej

Život na Zélandu je život bez stereotypů. Funguje tu pohromadě takový množství kultur, že není šance nějaký zakořenit. Nelze najít jeden metr, podle kterýho by se dalo měřit. A je to super.

21.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 35.53 | Přečteno: 5426 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

La Manga: Cílem je léčivé bahno "Velkého rybníku" Jeleního ostrova španělského Středomoří

Brodíme se mělčinou slané vody mořského zálivu označenou bójemi na Jelení ostrov. Už kdysi staří Římané pod názvem Paulus a pak i Maurové, nazývající tuto oblast Al Buhayrat Al Qsarand, poznali přednosti zdejší přírody a teď i my.

21.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 74 | Diskuse

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 88 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.78 | Přečteno: 96 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 9.99 | Přečteno: 311 | Diskuse

Jana Schlitzová

Zřícenina Lopata

Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.

19.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 404 | Diskuse
Počet článků 76 Celková karma 24.90 Průměrná čtenost 1698

"Bukowski s pipinou"

 

Story ze Zélandu a tak vůbec. Ovce, kopce a kopance — můj život, moje kecy, ber, anebo nech bejt.

POZOR, obsahuje ironii, nadsázku a trapný humor. Kdo nemá nic  z toho rád, nebude mít rád ani mě.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.