Lucie Menclíková
Story ze Zélandu a tak vůbec. Ovce, kopce a kopance — můj život, moje kecy, ber, anebo nech bejt.
POZOR, obsahuje ironii, nadsázku a trapný humor. Kdo nemá nic z toho rád, nebude mít rád ani mě.
- Počet článků 76
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1774x
Seznam rubrik
Lucie Menclíková
Vodafone Story III.: Ovocný teror aneb Nejdražší jablko na světě
Někdy je taky prča se zákazníkama. Vtipný jsou vždycky ovocný story. Na Zélandu panujou přísný pravidla ohledně biologický bezpečnosti. Všechny potraviny, rostliny, části rostlin, zvířata a kempovací vybavení je nutno deklarovat. Většina potravin se nesmí dovážet, není povoleno u sebe mít ovoce, zeleninu, maso, živočišný produkty, semena nebo rostliny. Po cestě z letadla k celní kontrole potkáte hned několik odpaďáků s cedulí, která vás upozorňuje na to, že pokud u sebe ještě něco z toho máte, máte pořád čas se toho zbavit. Pokud tak neučiníte, kontrola to odhalí, všechno vám zabaví a zničí, a čeká vás solidní pokuta. Za jeden kus ovoce je to konkrétně v přepočtu 5 000 Kč.
Lucie Menclíková
Vodafone Story II.: Lovec stopařů a pedofilní prodejce sladkostí
Zee je obrovsky milej a přátelskej člověk s brilantním smyslem pro humor, a tak si jeho společnost užívám. Je naopak naprosto vyklidněnej, někdy až moc. Všechno je mu u prdele, nemá problém ráno otevřít třeba o dvacet minut pozdějc, pokud je v práci sám, celou dobu si dělá účetnictví pro svoji firmu anebo projíždí na netu stránky o nízkoenergetickejch domech, do kterejch je blázen.
Lucie Menclíková
Foto story z Údolí prostitutek a Janicina ice bucket challenge
Jak už jsem na sebe práskla dříve, jednou jsem se ulila z práce a vyrazila s Janice na výlet. Bylo to k Mt Cook, nejvyšší hoře na Zélandu. Ne že bysme chtěly vylízt až na vrchol, vybraly jsme track k jezeru Hooker (anglicky "šlapka neboli lehká děva")... no našlapaly jsme se pěkně :)
Lucie Menclíková
Vodafone Story I.: Čínská šikana
Vodafone job mě baví. Jelikož už znám odpovědi téměř na všechno, na co by se zákazník mohl potencionálně zeptat, nejsem za idiota a svou roli mobilního vševědátora si patřičně užívám. Některý dny pracuju s Dinem, dvakrát v týdnu jsem se Zeem a občas sama, to když jeden z nich nemůže. Dino je pro mě hodně komplikovaná osobnost. V podstatě nikdy nevim, co od něj čekat, kdykoli vstoupim do dveří, může tam na mě čekat uplně jinej člověk
Lucie Menclíková
Zmalovaní psi a myši s černejma koulema
V Queenstown je skvělá komunita lidí. Pro ilustraci uvedu facebookovou stránku pro místní o 9 000 členech, kde se klasicky nabízí a poptává ubytování, prodává oblečení, auta, nábytek... ale taky probírá všechno možný, jako třeba jestli jste taky pocítili zemětřesení nebo náhodou neviděli opilce, co nad ránem někomu ukradli poštovní schránku. Lidi se tu taky často v zoufalý naději dotazujou na svoje ztracený kabelky, telefony, pasy či řidičáky (jo, Queenstown je párty town). Nutno přiznat, že nálezci se tu ozývají taky a hlásí, že věci jsou u nich k vyzvednutí, anebo je předali na policii. Občas se fakt řežu smíchy. Anebo žasnu nad tím, jak k sobě lidi dovedou být laskaví a pomáhat si. Potřebujete se dostat z města A do B? Napíšete sem a vždycky se najde někdo, kdo vás sveze. Potřebujete vyzvednout z letiště a všichni vaši kamarádi jsou v práci? Není problém, někdo rád udělá dobrej skutek. Jste v kocovině a umřeli byste pro snídani? Napíšete zoufalý vzkaz a svou adresu, a zanedlouho vám na dveře zaklepe mamina, co zrovna dělala míchaný vajíčka a neváhá se podělit.
Lucie Menclíková
Free hugs and kisses na bolavou duši
Ačkoli se zdá, že mě ten stav dohání čím dál tím míň, občas se mi vážně stejská. Po ČR, rodině, blízkých, minulosti. Po tom, kým jsem byla před pár lety. Myslim, že to kolem mě všechno neustále krouží a čas od času mě to prostě sejme. Vše začne nějaká zdánlivá blbost... ze který ale spolehlivě píchne u srdce. Jako když mi Dino v práci ukazuje fotku pražský tramvaje a ptá se, co to je. Nebo na mě uplně náhodně na youtube vyskočilo video, kde zpívá Lucie Bílá s Alešem Brichtou. Bulila jsem jak debil. Normálně by mě rozbrečelo maximálně to, jak je ten song špatnej. Tady se tak ale stalo zaprvý, protože to bylo česky, a zadruhý, protože Lucie Bílá vypadá úplně jako moje máma.
Lucie Menclíková
Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo
Po příjezdu na Zéland se mě pořád někdo ptal, kdy se chystám na bungy jumping, canyon swing a skydive. Moje odpověď zněla nikdy, ani za milion let, a vůbec: vlezte mi na záda. Mám v plánu provozovat dlouhý vejšlapy, potápět se, naučit se surfovat, plavat s delfínama, vidět velrybu a potřást si ploutví s lachtanem. Skákat z mostu budu, až se budu chtít zabít. A nemyslim, že na to potřebuju trénovat.
Lucie Menclíková
Bez přátel nežiju aneb This is very kurva
Janice je můj bezva parťák, kterýho mám neustále po boku, rameno, na který se můžu kdykoli vyplakat, pomocná ruka, za kterou můžu vždycky zatahat. Taky je to ale zdroj pozoruhodných česko-asijských přátelství.
Lucie Menclíková
Co doma, část 2.: Necudná pokojská, psycho školení a psycho kočka
Myles s Lisou se ukázali bejt naprosto super lidma. Dost jsem se sblížila hlavně s Mylesem, ze kterýho se stal můj drinking partner (což teda často dopadá dost špatně, páč pít s Irama je fakt o hubu) a taky spoluvýletník.
Lucie Menclíková
Co doma, část 1.: Zmrzlost až na kost a spolubydlící from hell
Co se týče dění v naší mezinárodní domácnosti během zimy, hlavním bodem bylo, že nám byla fakt zima. Náš dům je konstrukcí taková letní chatka. Stěny jsou snad z kartonu, je to vtipný, že když u normálního domu sedřete zeď, drolí se omítka, tady to vypadá, jako když roztrhnete papír. Co víc – náš krb je joke. Ať to v něm rozfajrujete, jak chcete, teplo je pouze v obýváku, a to jen relativní. Pokud se chcete vážně ohřát, musíte do toho krbu vyloženě vlízt – otevřít dvířka a strčit tam ruce, případně cokoli potřebujete – anebo na něm sedět, jako to dělá Myles, co s oblibou říká, že si „opejká prdel“.
Lucie Menclíková
Pokud v letadle najdete nějaký drogy… nebuďte blbí a nechte si je!
Asi po tejdnu v práci nás Brad poslal spolu s chlapama na Školení o nebezpečném nákladu – různejch radioakticních a toxickejch látkách, výbušninách, hořlavinách, apod., se kterejma my do styku sice pravděpodobě nepřijdeme,
Lucie Menclíková
O obřích dámských spoďárech mého šéfa a dalších každodennostech
Věc, která nám od začátku byla kladena na srdce nejvíc, bylo chodit do práce včas. A to tak, že pokud máme začínat v 11:45 a šéf nás uvidí ve dveřích 11:45, je to do nebe volající drzost a máme průser. Jako snad chápete,
Lucie Menclíková
4. 9. 2014 Přiznání budižkničemu blogerky aneb Kdyby něco, žiju
Oká, takže nezbývá než přiznat, že s formátem deníku jsem ztroskotala rychlejc jak Titanic. Díky moc všem, kdo mi psali emaily a strachovali se o moje zdraví nebo jim chyběly moje články:) Pravdou je, že jsem se plně zabydlela a večerní psaní vystřídal jinej program. Říkala jsem si pohoda, prostě dám chvíli pauzu a pak to zpětně doženu, ale postupem času se mi poznámky začaly nekontrolovetelně kupit, a čím víc jich bylo, tím nemyslitelnější se zdálo, že je ještě někdy zvládnu smysluplně uspořádat. A tak prostě píšu dneska (zrovna mám chřipku, ležim v posteli a fňukám po mámě) a pokusim se postupně zrekapitulovat, co se s mým životem událo během posledních třech měsíců. Za tu dobu se mi mimo jiné podařilo pracovat celou dobu bez jedinýho dne volna (ok, jednou jedinkrát jsem se omluvila, že je mi blbě, a jela s Janice na road trip:) – pokud tohle čte můj šéf Glen, znova upozorňuju, že google translator je bullshit a tahle věta říká něco jinýho, než si myslí), začít upřímně nenávidět Warehouse, naučit se plynně španělsky, vyskočit z letadla z výšky 4,5 km a padat minutu volným pádem, opařit si v práci celej obličej horkým čajem (což bych v životě nevěřila, že je možný), brečet u písně od Lucie Bílý (což bych taky nevěřila, že je možný), oslavit Vánoce v srpnu, naprosto si zamilovat Queenstown a taky přidat pár řádků do kapitoly "Moje milostné držkopády s cizinci". No ale popořadě :)
Lucie Menclíková
Moje sestra je Lord Hoven
Dnes trochu z jinýho soudku. Pamatujete si kauzu L. H. alias Lord Hoven? Někdo dával toaletám na VŠE hnědej nátěr a k dílu se hrdě hlásil iniciálama L. H. – protáhnutýma prstem v hovnech na zdi. Moje sestra si na tom v roce 2007 (když byla ještě v pubertě) vybudovala image a všem známejm tvrdila, že je to ona. Tenkrát jsem jí nevěřila.
Lucie Menclíková
29. 5. 2014 Den blbec
Ráno nám u dveří trůní sněhová nadílka. Janice z toho má druhý Vánoce, vybíhá ven v pyžamu a žabkách, a pokřikuje na mě, ať se jdu honem podívat. Já skypuju a nehnu ani brvou.
Lucie Menclíková
26. 5. 2014 Jak k nám zavítala depka a vzala nás na disco
Tento blog vznikl na popud mojí kámošky-nepokrevní sestry, která dostala brilantní nápad, že budeme sepisovat naše životní story (ona z ČR a já ze Zélandu), a až se vrátim, tak je dáme do kupy a vydáme. Haha. Ona začala psát první – a skončila stejně rychle, jako začala. Neměla v tej době zrovna nejveselejší období, a když mi poslala svůj první zápis, měla jsem z toho dva dny depku. Pak jsem jí nejistě napsala, jak se má. A dodala, že doufám, že dobře, protože jestli ještě něco takovýho napíše, tak se zabiju. Má mě ráda, a tak s tím radši sekla. Mně chvíli trvalo se k psaní dokopat, a začala jsem se zpožděním. Ale zabít se z toho zatím nechci.
Lucie Menclíková
24. 5. 2014 Růže od tučňáka
Občas mi někdo pošle email, že čte můj blog a přijde mu to fakt vtipný. To samozřejmě potěší. A tak mi napsal i jeden týpek, co na oplátku za moje psaní, kterým se baví, nabízel, že kdybych někdy potřebovala v ČR něco zařídit,
Lucie Menclíková
22. 5. 2014 Český sny, irský trápení a australský sušenky
Strašnou řadu let se mi nezdály vůbec žádný sny – dokud jsem nepřijela sem. Nechápu to, ale choděj noc co noc.
Lucie Menclíková
Vodafone pravidlo č. 1 – hlavně zákazníkům nenabízej blow job
První dny do mě Dino horem pádem hustí všechno o SIM kartách a telefonech, cenách volání, smlouvách, nabíječkách a bla bla. V mezičase mi na netu ukazuje profily českejch fotbalistů v čínštině. Taky fotky všech mejch kolegů z aucklandský a christchurchský pobočky a o každým prohodí pár slov. Zaujala mě herečka Carolyn (třeba Pevné Pouto / Lovely Bones). Napůl točí filmy a napůl maká pro Vodafone. Jak podotknul Dino: „What the fuck happened to the movies?!“
Lucie Menclíková
17. 5. 2014 Night shift makes you feel like shit
A je to tady – dlouho očekávaná inventura ve Warehousu, náš první job. Venku se stmívá, tahle noc bude dlouhá. Janice zaboha nemůže najít klíče od auta, těžce nestíháme a nakonec musíme vzít zavděk náhradníma. Co by taky ne – není nad to přijít první den do práce pozdě.
| předchozí | 1 2 3 | další |
