26. 5. 2014 Jak k nám zavítala depka a vzala nás na disco

Tento blog vznikl na popud mojí kámošky-nepokrevní sestry, která dostala brilantní nápad, že budeme sepisovat naše životní story (ona z ČR a já ze Zélandu), a až se vrátim, tak je dáme do kupy a vydáme. Haha. Ona začala psát první – a skončila stejně rychle, jako začala. Neměla v tej době zrovna nejveselejší období, a když mi poslala svůj první zápis, měla jsem z toho dva dny depku. Pak jsem jí nejistě napsala, jak se má. A dodala, že doufám, že dobře, protože jestli ještě něco takovýho napíše, tak se zabiju. Má mě ráda, a tak s tím radši sekla. Mně chvíli trvalo se k psaní dokopat, a začala jsem se zpožděním. Ale zabít se z toho zatím nechci.

Nicméně depka se k nám na Zéland pokoutně vplížila taky: lehká zimní a homesick.  

Janice vypadá, že se ukládá k zimnímu spánku, prospí celý dopoledne a kolem devátý večer je už zase tuhá. Občas ji chodím kontrolovat, jestli není mrtvá, ale chrápáním to dost vehementně vyvrací. Často se divím tomu, jak může z něčeho tak malinkatýho vycházet něco tak obludnýho. Nepřiznala jsem se jí, že někdy v noci do její postele kopnu. A někdy dost zprudka. Páč se to nedá. S chlapama jsem vždycky kopala přímo do nich, ale to si u holky nedovolim. Jednou chrápala, jako když skučí pes. Vzbudilo mě to a myslela jsem, že se opět vrátil Hunter (už sem párkrát utekl z novýho domova). Někdy to zase zní, jako když jí to natahuje na blití. Nebo jako zoufalý kruční v břiše. Občas přemejšlim, jestli třeba není břichomluvec a nesnaží se mi něco sdělit.

V zoufalém pokusu vytrhnout ji z letargie se z ní snažim vydolovat, co by jí udělalo radost. Jít ven se jí nechce. Koukat na film se jí nechce. Už ani štrikovat šálu se jí nechce. Že prej chtěla píct muffiny, ale zjistila, že nemá v čem. Hlásim bingo a tahám ji do obchoďáku, kde kupujeme formu na muffiny, já v rámci náhražkové útěchy tričko a svetr, ona  „Be Happy“ čaj:

Lisa s Mylesem jsou taky v mínusu, jejich splín ještě zveličuje fakt, že zatím nemaj práci. Lisa má všechno tak na háku, že na nákup chodívá v teplákách a bačkorách a jednou se sama podivila nad faktem, že se ani neobtěžuje oblíknout si podprsenku.

Tahle Mylesova performance s kelímkama současnou atmosféru jen dokresluje:

Já jsem k tej příležitosti napsala báseň – kaligram:

Někdo zkouší

pohřbít smutek

na dně láhve

Já se ho snažim udusit

na dně balíčku od sušenek

Ale jediný, co z toho mám

je velkej zadek.

Nakonec zkonstatujem, že dno láhve má přece jen něco do sebe, a tak večer vyrážíme do města. Do Queenstown přijela Bee, naše „party queen“ – jako na zavolanou. Přivezla s sebou i Češku Veroniku – prej abych si měla s kým pokecat. V prvním klubu si Janice a Bee objednávají po jednom pivu, Češky berou rovnou dvě. No za tu dobu, než to svoje docucaj, bych možná vyzunkla i tři. Když si náklad hrdě nesu ke stolu, ani nestihnu zaregistrovat, odkud se vyloupnul týpek, kterej mi jedno pivo prostě vzal z ruky a oklopil ho do sebe. Chvíli nevěřícně čumim, jak ho chlemtá, a když se nadechne, prohazuju, že jako nemá zač.

„To takhle lidem fušuješ do pití normálně?“

„Jsem myslel, že to neseš mně.“

Tak běžně roznášim cizím lidem drinky. Když ho kompromituju pohledem, změní to na: „Jsem myslel, že seš někdo jinej.“ Aha, no ještě lepší. Pointa je samozřejmě v tom, že protože mi vypil moje pivo, chce mi koupit nový. V duchu uznávám, že je to celkem dobrá taktika, protože takhle mi ho prakticky dluží. Oká – a taky má pěknou bradku:) Než barmanka pivo natočí, dozvídám se, že nevychovanec se jmenuje Daniel, národností Američan a má stejnou barvu očí jako já – což si fotim, protože to vidim poprvý. Taky má ale vážnej problém s rukama. Nedokáže je udržet na místě a moje „hands off, man!“ naprosto ignoruje, ačkoli už dost zvyšuju hlas. Arogance a sebevědomí až do nebe, rys, na kterej u chlapa-Američana nenarážim prvně = čas vzít nohy na ramena. Pivo nepivo. Mám s ním pak tu čest ještě několikrát, vypadá to, že má asi potíže s mým přízvukem. Anebo je hluchej.

Janice má po jednom pivu „instant hangover“, začíná ji bolet hlava. Prej že to Asiati tak maj, když si daj skleničku. Páč jedna je málo. Řikám, ať teda rychle pije dál. Bee vypráví o svým poněkud opačným problému: hulení trávy na ni nemá žádnej efekt. Její kamarádi Češi, který nedali bez brka ani ránu, na ní prej „prováděli různý experimenty“ a nic. Třeba ji nechali samotnou zčadit jointa, kterej normálně vyjde minimálně pro pět lidí. Říkám, že by možná neměla Čechy nechávat, aby na ní dělali pokusy. Bee se taky bezpečně postarala o pestrost večera tím, že zanechala pas kdesi na imigračním a má s sebou místo něj jen kus papíru, se kterým sklízí u ochranky většiny podniků tak leda výsměch. Jak vypadáte pod pětadvacet, bez pasu či řidičáku si neškrtnete. No aspoň máme takovou barovou tour. Holky si ujížděj na disco muzice, kterou já bytostně nesnášim, takže docela trpim. Nejvíc se mi zamlouvá kovbojská knajpa, kde hraje country kapela… za což si vysluhuju přezdívku „grandma“. Mexičan – opět Daniel, avšak ne úchyl – mě tam učí nějakej jejich tradiční tanec. Jsem docela prkno, takže je to sranda. Když se pak jdu nadejchat čerstvýho vzduchu, seznamuju se s poměrně sympatickým Velšanem, co se ptá, jestli nechci jít na drink do vedlejší hospody. Řikám, že vlastně jo, ale u vchodu ho nechtějí pustit dovnitř. Nechápu proč, nicméně týpek navrhuje jít naproti. Oukej. Když ho nechtěj pustit ani tam a ochranka ho evidentně zná, říkám si, že to možná není ta nejlepší společnost. Ptám se, kde to vázne, a sekuriťák prohodí, že tam Velšan má vstup zakázán. S výmluvou na kamarádky beru roha.

Trpím na diskotéce. Pobaveně pozoruju vlnící se polonahý (a polozpitý) královny parketu s polorozteklým make-upem, a křepčící nagelovaný fešáky. Připomíná mi to doby, kdy mi bylo kolem patnácti, a nevim, jestli jsem, anebo nejsem ráda, že už je to za mnou. Statečně odbíjím útoky lovících donchuanů, ačkoli mě holky nabádaj, ať nějakýho z nich zlanařim, aby nás zavezl domů. Je mi to proti srsti a taky není uplně jednoduchý někomu vysvětlovat, že přiblížit se k vám blíž jak na metr nemůže, ale zavízt domů vás může. Pěšky se nám moc nechce, takže nakonec volíme tágo, ve čtyřech lidech nás nepřijde vůbec draho. Do postele uléhám nechutně střízlivá. Asi začnu pít "Be Happy" čaj.