1. 5. 2014 Tato gorila cestuje do Wanaky, nenechte ji čekat

Náš inzerát na spolujízdu zůstal bez odezvy, takže ráno vyrážíme na stopa. Respektive spolíháme na gorilu, že to oddře za nás.

Základem je dostat se na silnici z města, což vypadá jako docela problém. Gorila si může ruku vykroutit, a nikoho to nezajímá. Když konečně snad po půl hodině zastavuje auto, týpek říká, že se vrátil, páč si myslel, že prodáváme psa. Prej na tom není se zrakem nejlíp (no to si myslim) a nezaostřil, co máme na ceduli. Řikal si hergot, to je fakt ujetý, a jel se zpátky podívat, jestli to myslíme vážně. No to jsme na tom hodně špatně, když nám zastaví jen člověk, co si myslí, že prodáváme psa. Nicméně nás teda nabírá a vychází najevo, že je právě v práci. Jeho job bych chtěla mít – jel se podívat na zasněžený hory, protože už ho nebavilo checkovat facebook. Vyhazuje nás na stopovatelnym místě a ujišťuje, že dvě hezký holky nemůžou mít problém. Hm, jenže my jsme dvě hezký holky s tisícem a jedním báglem.

No nakonec jsme vystřídaly šest aut a řidičů. Což znamenalo šestkrát po sobě opakovat tu samou ohranou písničku… jsem Česka, Jan Malajsijka, jsme na Zélandu tak a tak dlouho, dělaly jsme to a to, je to nádherná země, Kiwis are so nice… jsem společenskej a ukecanej člověk, ale tohle bych si fakt přála mít nahraný v telefonu a vždycky to každýmu nejdřív přehrát. Jediným zádrhelem cesty byl Pleasant Point, řiť světa mezi Timaru a Fairlie, kde nás vysadil chlápek, co tvrdil, že je to pro nás nejlepší místo, pokud směřujem na Lake Tekapo. Nevim, co jsme mu udělaly. Pleasant to tam teda vůbec nebylo, provoz tak jedno auto za deset minut a zkejsly jsme tam skoro hodinu. Už jsme jen rezignovaně seděly v trávě u silnice a přemejšlely, jak to jako uděláme, abysme se dostaly na zejtřejší ranní interview. Nakonec nás z toho vysekala místní mamina s dětma, co zkonstatovala, že jsme toho předchozího řidiče musely výjimečně nasrat.
Ve Fairlie nám zastavuje mladej týpek s rychlým autem – Tim, naše záchrana –, a že prej nejede do Wanaky, ale do Queenstown. Whatever, man…Stejně tam chcem zakotvit a dostopovat další den do Wanaky na pohovor by neměl bejt problém. Tim je finanční poradce cestující z pracovní schůzky v Christchurch a v autě už se kousal nudou, takže je rád, že má společnost. Rychlostní limity ignoruje a těch 300 km dává za dvě a půl hodiny. I tak jsme ale na místě určení těžce za tmy.
 
V Queenstown je to Asiat, kam se podíváš. I Jan valí bulvy, že tolik krajanů pohromadě nikde na Zélandu neviděla. Dáváme si spicha s jejím kámošem Leonem, kterej bydlí ve stejným hostelu, jako budem teď tři dny my. Leon je Číňan vysmátej jak sluníčko na hnoji a má s sebou partu stejně rozjívenejch kamarádů, který tu v pěti stupních stepujou v žabkách. Celej u vytržení nám říká, že nedávno poskytoval interview celostátní televizi. Brodil se v žabkách ve sněhu, tak se ho ptali, jestli mu není zima.
Leon už žabky nenosí. Ne proto, že by mu snad byla zima, ale protože už nechce bejt v televizi.
Je na Zélandu skoro rok, už ho to tu strašně nebaví a nemůže se dočkat zpátky domů. Poslední věc, co tu potřebuje ošéfovat, je prodat svoje auto, což se mu teď mimo sezónu nedaří. Bere nás na nákup do suproše, dáváme rychlou večeři a odebíráme se do hajan. Big day tomorrow.