Západní pobřeží Irish style, foto story part 3

Greymouth je prašná díra jak z Divokýho západu, hospody se nápadně podobaj tamějším saloonům. Divim se, že tady nepoletujou takový ty chuchvalce slámy.

Je kolem pátý odpoledne, stále zoufale hnusně a my zastavujeme před pivovarem Monteith's, kde máme domluvenou prohlídku. Vyskakuju z auta a spolu se mnou vyskakuje i foťák – konkrétně z mojí kapsy do kaluže. Spíš teda něčeho o velikosti a hloubce jezera. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. Rozchodit se mi ho už nepodaří. Jakože nikdy. To v tuhle chvíli ještě nevim, takže vytahuju baterku a kartu, a nechávám foťák sušit na baru, zatímco čekáme na našeho průvodce.

Monteith's má výborný pivo, sympatický heslo "Follow no one" a v jejich vtipný brožurce se praví například toto: "There's nothing more liberating than having the horizon in front of you, knowing that the rest of the world is behind you. And there's a cold beer or cider beside you." (Není nic lepšího než nechat celej svět za sebou, dívat se na obzor před sebou... a vedle sebe mít studený pivo nebo cider.) Amen.

Vyzvedává nás hlavní sládek Tony, a.k.a "the Kodak Kid" (prej se narve do každý fotky, která se pořizuje v jeho blízkosti). Ve skupince je s náma dalších asi deset lidí. Tony nás všechny zdraví a oznamuje, že si během návštěvy můžeme fotit, cokoli chceme. Ačkoli v žádným případě ani trochu nechci, vydere se ze mě srdceryvnej povzdech a všichni se otočej. Tony zmlkne a čumí na mě. Nedělá mi to ani trochu lehčí, chlapec. Ošiju se a vysvětluju, že jsem před chvílí utopila foťák v kaluži, tak mi to je trochu líto. Haha a jede se dál. Tony nás tahá mezi trubkama, vysvětluje z čeho a jak tu připravujou pivo, ukazuje, jak se plní do flašek. U flaškárny mi spadne na zem telefon a rozletí se na všechny strany – Tony zahlásí, že s tím foťákem se není čemu divit. Vůbec se nechci jít zahrabat.

A to ještě nevim, že to korunuju u sudu Golden Lageru, ze kterýho si můžeme na závěr sami natočit. Jdu prozíravě poslední. Půllitr natočim v klidu, jenže pak mi nejde zastavit pípa a pivo přetejká všude kolem. Je to oficiální: Tony mě nenávidí. Kdybych se mu přiznala, že jsem za točení piva byla nějakou dobu i placená, vsadim se, že to s nim sekne.

Tak samozřejmě to byla sranda (hlavně teda pro všechny kromě mě) a následný posezení na baru u krbu je víc než příjemný. V ceně exkurze jsou tři skleničky piva, a tak ochutnáváme. Mý favoriti jsou Velvet Stout a zázvorovo-hruškovej cider (no jó, ženský pití, že jo.) Na večeři jsme zavítali do saloonu k Dot, což byla pozoruhodná osmdesátiletá hippie alkoholička. Ale vařila dobře. Pořád mi smskuje Jason. A je milej. Zvláštní. Doma z něj člověk nedostane vlídnýho slova, ale jakmile vytáhnu paty, tak je to samý stejská se mi, chybí mi, jak se ke mně v noci tulíš, a podobně. A nabízí, že mi nechá svůj foťák, páč ho stejně nepoužívá. Píšu, že budu muset odjíždět častějc.

Druhej den je pro změnu nechutný počasí. Sněží, prší, chvíli svítí sluníčko a pak padaj kroupy. No kdo z tohohle má bejt moudrej?

Na Pancake Rocks fučelo tak, že nás to málem odneslo.

Krása, nicméně sůl v očích, sůl ve vlasech, sůl až na prdeli. Další destinace: Christchurch.