Sobotní idylka aneb Vražedkyni prozradila vagína

Skoro každej den si ráno vytáhnu na zahradu deku, snídám a kochám se výhledem na jezero a sousedovic psa, kterej věčně sedí u nich přede dveřma a čumí na mě.

První víkend, když Jason vypadnul někam na kafe, jsem si tam vzala i jeho kytaru s tím, že tomu psovi aspoň zahraju. Jestli se mu to líbilo, nevim, páč čuměl pořád stejně. Jason se vrátil, zrovna když jsem byla uprostřed Zítra ráno v pět od Nohavici, a čuměl taky.

„To je nějaká tradiční česká muzika?“ vypadlo z něj po trapně dlouhej pauze, kdy si pravděpodobně lámal hlavu nad tím, jak mě co nejmíň urazit.

No to si piš. „Hmm. Tos byl na rande??“ zajímám se.

Šklebí se a říká, že né – jako že já jsem úplně natvrdlá, pokud si myslim, že když ti nezadanej chlap středního věku v sobotu ráno oznámí, že jde na kafe, tak by to mohlo být s rovněž nezadanou osobou opačnýho pohlaví. „Šel jsem na kafe se svým synem.“

No není divu, že tohle mě nenapadlo – u mě to s tátou v sobotu ráno bejval spíš lahváč-vyprošťovák.

Zabydlela jsem se velice rychle, nicméně jsou i věci, na který si ještě budu chvíli zvykat. Jako třeba že u nás o víkendu ráno místo pohádek běžej kriminální dokumenty. Koneckonců.. kdo by se chtěl dívat na Oggyho a šváby, když může začít volnej den pěkně za řevu ženský, kterou někdo vraždí?

První takovej dokument, co se mi s Jasonem poštěstilo sledovat, byl o paní, která předstírala, že je těhotná, aby udělala radost manželovi. Manžel byl nadšenej. Pani nakupovala výbavičku, vymejšlela jména a cpala se dortama, aby tukovejma zásobama co nejvíc zamaskovala břicho, který nemá. Manžela na zdravotní prohlídky nebrala s tím, že je to intimní záležitost, a gratulovala si, jakej je koumák. Jelikož ale nebyla zrovna nejbystřejší, to, že bude asi taky potřebovat porodit, jí došlo až o něco pozdějc.

Na konci sedmýho měsíce už byla pěkně tlustá, ale taky nervózní. Bude muset s pravdou ven. Jenže manžel byl tak nadšenej. Prostě neměla to srdce mu to říct. A tak to vyřešila jinak. Když byl chlápek v práci, pozvala si domů známou, která byla v podobným stádiu těhotenství. Nic netušící těhulku ubodala nožem, dovlekla ji do vany a pak jí tím samým nožem rozřízla břicho a dítě si jednoduše vytáhla. Tělo mrtvý ženy prozatím ukryla ve sklepě, pak sama zalehla do vany k už bezvládnýmu „novorozenci“ a v panickým záchvatu (kterej pravděpodobně ani nemusela předstírat) telefonovala manželovi, že potratila. Ten se okamžitě sebral a upaloval domů, kde našel manželku v krvavý vaně s mrtvým děckem. Jeho nadšení bylo to tam. Při následný prohlídce v nemocnici doktoři trvali na tom, že vagínou týhle paní rozhodně v nedávný době žádný dítě neprošlo. Záhy nato se zjistilo, že všudypřítomná krev vůbec není její, a bylo po ptákách.

Hádám, že zmínka o tomto dokumentu mohla lehce rozrušit moji sestru v devátým měsíci těhotenství, takže bych chtěla jen říct: soráč, Aneto. Ale jako i na mě to bylo po ránu trochu moc. Taky někdy zkoušíte, co se vám vybaví jako první, když zavřete oči? Já takhle ještě dlouho potom viděla, jak paní rozřezává druhý paní břicho. Tenhle obraz mi z hlavy zmizel až poté, co ho vystřídala devadesátiletá stařenka z dalšího dokumentu, která cucala hlavu asi pětiletej holčičce, protože se ji chystala sníst. Takže jestli vás už nudí My z Kačerova a Sezamová ulice, víte, kam se stěhovat.

Já jsem na televizi nikdy moc nekoukala, takže nechávám Jasona po večerech v klidu sledovat jeho vraždy, střílečky a seriály o policajtech, a sama chodim ven s kámošema nebo běhat, anebo si vedle něj čtu a komentuju, jak jsou ty pořady blbý. Jediný, u čeho spolu vydržíme sedět, je videohra ve stylu Chcete být milionářem?, kterou hrajeme skoro každou noc, a ten, kdo prohraje, pak musí mejt nádobí, luxovat, vařit a podobně. Co se týče vaření, tak mě výhry moc netěší, protože vim, že zase dostanu míchaný vajíčka. Jason nic jinýho „uvařit“ neumí. Krom týhle hry se taky různě vsázíme o provádění masáží (což chce on) anebo nákupy ananasů a avokád (který konzumuju ve velkým já). Většinou vyhrávám, protože Jason mě bolestně podceňuje. Jednou na mě třeba hrozně důležitě volal, ať se jdu podívat na hudební klip v televizi, protože se chtěl vsadit, že neuhádnu, co je to za kapelu. Byla to Abba a já nechápala, jestli ve slabý chvilce zapomněl, že už nejsem teenager, anebo si myslí, že to k nám do Čech nedorazilo.

Díky jednej takovej výhře se mi ho podařilo vykopat i na bruslení. Dělal s tím hrozný cavyky, protože na bruslích nikdy nestál a nechtěl se ztrapnit anebo zabít. Faktem je, že první půl hodinu strávil v předklonu s pohledem upřeným na led, takže vypadal, že mu něco upadlo a teď to nemůže najít. Z toho, jak pekelně se snažil, aby se mu nerozjely nohy, se chudák  úplně zapotil. Nakonec jsem ho ale ten čumák dokonce i donutila zvednout a on se dle hesla „bez manťáku ani ránu“ obezřetně posouval kolem dokola. A pak už trval na tom, že to musíme dělat každej pátek. No každopádně bych řekla, že to vypadalo, jako že jsem vytáhla bruslit svýho tátu, kterýho hrozně berou záda.

Jason mě s sebou na oplátku začal brát do posilovny – vy, co mě znáte, si můžete zase v klidu zamáčknout oči zpátky do důlků, bere mě s sebou autem a já chodim do vedlejšího bazénu plavat aha. Jezdí s náma ještě jeho nová kolegyně z práce, která ho poprosila, aby jí pomáhal s posilováním. Je jí třiadvacet a je hezká, ehm ehm. Nicméně on tvrdí, že si toho vůbec ani nevšimnul (tak to určitě) a „ženský ho teď momentálně vůbec nezajímaj“. Plavání je super, jenom jsem moc pomalá i na pruh s označením „very slow“, což mi na sebevědomí moc nepřidává. A taky pokaždý něco zapomenu. Jednou plavecký brejle, podruhý ručník… nicméně Jason na mě v klidu čeká, až se vysušim mikinou, takže v pohodě.

Říkám, že nám k domácí idylce už chybí jen pes anebo kočka, o tom ale nechce ani slyšet.