Lásky jedné tmavovlásky II. - Pičulíto, Čiče a Piči

Geograficky se nebudu posouvat příliš daleko, zůstanu u Jižní Ameriky, pouze Brazílii střídá Argentina. Hm, tak si říkám, že můžu působit tak trochu jako typický mladý muž-cestovatel aneb týpek, jehož smyslem života je prodlužovat svůj list národností, se kterýma se vyspal… nicméně vězte, že toto rozhodně není můj případ. Můj případ je pouze to, že mám kurevskou smůlu.

Argentinec Leonardo mě zaujal hned, a to protože se od ostatních pracovních kolegů značně lišil. Všichni se s náma snažili mluvit, házeli vtípky, ty stydlivější se aspoň usmívali nebo nám všude drželi dveře. Leonardo to měl u prdele. S nikým se nebavil, pořád se mračil, hned po práci se převlík do svejch vygajdanejch šedejch tepláků a valil domů. Takže jsem na něj vlastně zezačátku tak házela okem a říkala si ty vole tenhle je fakt divnej. Krom toho byl ale taky vysokej, urostlej a okatej. (I když s hlavou jako koleno.)

Poprvý jsme se dali do řeči u přepravky se psem, co byla položená poblíž pásu, na kterej se nakládaj zavazadla. Šla jsem se na psa podívat, jelikož mi ho bylo líto, klekla si u něj a snažila se mu vysvětlit, že nemá bejt tak k smrti vyděšenej. Načež Leonardo nakráčel k přepravce a rozmáchl se nohou, jako by do ní chtěl kopnout. Hm, nejen divnej, dokonce debil. Ptám se ho, jestli není vadnej, on nic, jen se tlemí. Ukazuje na psa a opakuje: „Bad dog.“ Po chvíli se ukázalo, že si dělá srandu a taky to, že se s nikým nebaví z jedinýho prostýho důvodu – neumí skoro vůbec anglicky.

Pak se párkrát stalo, že jsme spolu šli vyměňovat vodu na horký nápoje, přičemž jsem na něj mluvila španělsky, jelikož anglicky neměl ani páru, co po něm chci. Když zjistil, že mluvim jeho řečí, náš vztah zaznamenal zásadní změnu. Byla jsem najednou jediná, s kým se bavil, jednoduše proto, že s nikym jinym to nebylo prakticky možný. Další jeho pokusy o kontakt spočívaly v postrkování, přetahování, házení předmětů nebo pokřikování, že pracuju kurevsky pomalu. No, byl to sice level klučíka na prvním stupni základní školy, nicméně moje španělština nebyla na žádný dlouhý konverzace, a tak se asi dá říct, že prostě dělal, co se dalo.

Někde v tejhle době došlo k mýmu incidentu s debilním Brazilcem a při naivním čekání na to, až se mi týpek uráčí zavolat, jsem nebyla v úplně nejlepší náladě. A tak jsem takhle jednou odcházela nasraná z práce a Leonardo mě zastavil, a prej jestli zejtra pracuju. Překvapeně odpovídám, že ne, a on, jestli bych nešla večer na drink. Řikám uhmmmmmmmmmm…. que? Tak jo.

Pili jsme whisky s colou a celkem úspěšně konverzovali. Je úžasný, jak jste ze svýho mozku schopný dostat tolik věcí, o kterejch vůbec netušíte, že je tam máte. Moje španělština ujde aha. Zaráželo mě, že mě pořád oslovoval „boss“. Jako že by ke mně měl takovej respekt? Přišlo mi to vtipný, ale lehce prdlý. Když jsem se ho na to optala, mlel něco o tom, že když jako k někomu mluvíš a jste jenom vy dva, že se to tak říká. Po dvou hodinách mě to už fakt sralo, snažila jsem se mu to vysvětlit, ale čím dál míň se zdálo, že mluvíme stejnou řečí. Tak jsem prostě jen pila víc whisky. Když s tím bossováním nepřestal ani za dva tejdny, napadlo mě, že je to možná nějakej španělskej obrat, a tak jsem to hodila do googlu, a zjistila, že to není „boss“, ale „vos“ a že se jedná o gramatickou odchylku typickou pro Buenos Aires, kde se místo běžnýho španělskýho „tu“ (česky „ty“) používá právě „vos“. Hm, hovno že respekt.

Po pár sešlostech se ukázalo, že Leo je hodnej chlap, skvěle vaří, poslouchá super muziku, podává více než uspokojivý sexuální výkony, a navíc o mě vážně stojí. A tak jsme se teda asi po tejdnu dohodli, že se prohlásíme za oficiální pár. Což pro mě znamenalo oznámit novinu rodině. A sklidit solidní výsměch. Zaprvý samozřejmě všichni protlemili to jméno – máma se ségrou se div nepočuraly smíchy nad podobností s DiCapriem, babička se tázala, zda je to DiCaprio, nebo DaVinci. Konkrétně babičky mi pak daly další sodu, a to když se nepokrytě vysmály už samotnýmu mýmu prohlášení, že jsem zadaná. Celá moje rodina ví, že s nikym nevydržim, a tak jsou ohledně podobných tvrzení značně skeptický. Skype s babičkou 1: „Hej babi, mám chlapa!“ (Rozuměj: Ty vole, babi, po půl roce!!!!). Babička sedí, nehne brvou a jen s kamenným ksichtem prohodí: „Ehm. Na jak dlouho?“ Babička 2 v reakci výhružně komentuje, že jestli se rozejdu i s tímhle, měla bych už vážně vyhledat pomoc psychiatra.

No takže první tejden to bylo v pohodě. Bylo fajn mít zas po sto letech někoho k sobě, moje španělština vzkvétala (i když to teda byly obraty jako „Drž hubu!“ a „Co tak čumíš?!“), evidentně fungovala chemie, a Leo měl taky super milý a vtipný spolubydlící. Když jsem u nich byla poprvý, zaujal mě na gauči polštář s fotkou nějakej holky. Ptám se, kdo to je, a on, že jedna jeho spolubydlící. Je věčně nasáčkovaná u svýho přítele z Malty, a tím pádem nikdy doma. Jeho druhý spolubydlící (Yamila) se po ní stejská, a tak pořídil tenhle polštář, a společně předstíraj, že je s nima doma.

Yamila je vtipná. Na Lea se neustále naoko zlobí, řve na něj a stěžuje si, pořád se hádaj a pak za pět minut objímaj a pusinkujou. (Já to jen tak pozoruju a řikám si, co to kurva je.) Je vysoká, poněkud objemnější a hlas má jako chlap (já teda prej taky, takže s ní soucítim.) V bytě většinu času přebývá její přítelkyně Vicky, která je naopak naprostý sluníčko, malinká a drobounká. No jo, je to tak: protiklady se přitahují. Obě Lea neustále vytáčej tím, že ho oslovujou „pelado“ („plešoun“) nebo „pičulito“ (prej to nemá konkrétní význam, ale je to něco malinkýho a roztomilýho). Vedle pak bydlej další Argentinci, ze kterejch vždycky chytnu záchvat smíchu, páč se jmenujou „Čiče“ a „Piči“ :D

Kultura je to samozřejmě jiná… hlavně temperamentem. Cizinci, se kterejma jsem byla dřív, Australan a Američan, byli jednoduše kreténi – kultura nekultura, tady ty rozdíly ale byly patrný. Jak už jsem řekla, s holkama se pořád hádali, sprostě si nadávali a pak se usmiřovali. Což ale ok, páč na mě nikdy ani nezvýšil hlas (a to, že mě holky taky objímaly a olíbavaly, bylo fajn.)

Značný kulturní střet zájmů však proběhl v projevování náklonnosti na veřejnosti. Jihoameričani jsou zvyklí se objímat a olíbávat všude a za každých okolností. Což mě poser. Vždycky když se někde někdo ocicmává přede mnou, tak si řikám BOŽE, nechte si to na doma. A tak nechci podobný muka způsobovat ani ostatním. Jako nemluvim tady o tom, že vás týpek drží za ruku a co chvíli vám dá pusu, mluvim o tom, že sedíte s kamarádama v hospodě a nemůžete se s nima bavit, protože vás týpek v půlce každej věty tahá k sobě a cpe vám jazyk do pusy. U toho se z vás konstantně snaží vymáčknout duši, což je další důvod, proč nejste schopný komunikovat. Ty kamarádi, co tomuhle museli přihlížet, byli Češi. Doteď si pamatuju, jak znechuceně se tvářili, a fakt bych se šla nejradši zahrabat. Na pivo se mnou chodit nepřestali, nicméně mě vždycky prosili, abych přišla sama. Snažila jsem se mu několikrát vysvětlit, že takhle to fakt nepude, ale odmítal to pochopit a pokaždý ho to urazilo.

Dalším kamenem úrazu pak byla jeho žárlivost. Jako jo, popravdě se asi nemůžu divit, po dvou tejdnech jsem to už měla fakt na háku, což asi viděl, a tak když jsem se bavila s někým jiným, měl oprávněný obavy. Ale jako představte si, že jste v baru na párty, a kdykoli se s někým dáte do řeči, týpek za tři sekundy stojí vedle vás a dotyčnýmu chudákovi hrozí pěstma.

Pak taky ta  jazyková bariéra, to mi ale přišlo spíš vtipný. Noo takže jsme si občas prostě nerozuměli. Nebo teda spíš já jemu. Šli jsme třeba na bus a on na mě, jestli mu to nemůžu zaplatit, páč u sebe nemá cash (nejde platit kartou). Řikám ok a pak nechápu, proč tak blbě čumí, když to platim. Ptal se mě totiž, jestli chci, aby to zaplatil za mě. Jednou jsem měla jet odpoledne za ním, píšu mu, v kolik mám dorazit, a jelikož jsem nerozuměla tomu, co odepsal, hledala jsem překlad na netu, z čehož vyšlo, že něco hledá v autě. Řikám si hm, co já s tim, a šla jsem na stopa. Když jsem dorazila k němu domů, nechápal, páč psal, že mě vyzvedne autem... Nebo jdem takhle večer s Janice spát a on mi volá, kde jsem. Řikám no doma a že jdu spát. On: "Cože, doma?! Na tebe čekám ve městě, že se sejdem!" Hm, jsem si vážně myslela, že jsem mu řekla, že jsem unavená a jdu spát domů.

Jó takže v tomhle vztahu jsem vydržela měsíc. Okej, spíš to byly dva tejdny a ty další dva tejdny jsem přemejšlela, jak to týpkovi říct. (A jó, ok, babi, nad tim psychiatrem budu uvažovat.) Vadila mi spousta věcí. Už to že neuměl vůbec anglicky. Nebyl se schopnej domluvit s nikým jiným než se svejma španělsky mluvícíma kámošema. Což ok, kdyby se snažil, ale on to měl u prdele. Několikrát jsem mu nabídla, že mu pomůžu, poslala mu spoustu materiálů, co mám v počítači z dob, kdy jsem učila angličtimu, ale on se na to asi ani nepodíval. Pořád mluvil o tom, jak si tu chce udělat licenci na opravování letadel (což dělal v Argentině)…i když moc dobře věděl, že bez tej angličtiny to nepude. Což je další věc – nesnesu, když lidi jen mluví, ale skutek utek. No takže prostě línej chlap. Se mnou taky věděl, že španělsky se nějak domluvíme (většinou), a tak co by že jo. Pak... hej vim, že tohle je asi taková marnivost a sama nejsem dokonalá a tak, ale prostě měl fakt špatný zuby. Jsem na zuby asi úchylná, vždycky mě hned zaujme, když je má někdo pěkný. No takže to bylo fakt hodně špatný...Určitě na tom má podíl jeho příšernej jídelníček, pokud zrovna nevařil pro mě, jedl jen samý burgery a HROZNĚ sladkostí, u postele měl permanentně tabulku čokolády, běžně se uprostřed noci probudil a kus si dal… a pak se těm zubům nediv, že jo.

Zůstala mi po něm ucházející španělština, spousta latinskoamerickej muziky v telefonu a pevný přesvědčení o tom, že chci někoho s vlasama.

Zaujalo: Svět je malej

Nedávno jsem dala svoje číslo jednomu týpkovi, co občas potkávám v práci. Líbí se mi, ale váhám. Jmenuje Leonardo, taky je z Argentiny a taky pracuje na letišti. Wtf?! No mámě by se to aspoň nepletlo :)