O obřích dámských spoďárech mého šéfa a dalších každodennostech

Věc, která nám od začátku byla kladena na srdce nejvíc, bylo chodit do práce včas. A to tak, že pokud máme začínat v 11:45 a šéf nás uvidí ve dveřích 11:45, je to do nebe volající drzost a máme průser. Jako snad chápete,

že letadlo na vás nemůže čekat?!

Tohle pravidlo jsme s Janice ctily tak první dva tejdny. Pak nám došlo, že je možný prostě vůbec nechodit dovnitř se zapsat, ale jen se rychle převlíknout a jít rovnou ven k letadlům a zjistit, co se děje. Takže to normálně vypadá tak, že se líně táhneme do práce a občas jedna z nás prohodí: "Ty jo, jdeme pozdě." A druhá na to: "Jo, no." A táhneme se pořád stejně. Někdy (když jdeme dost pozdě) skáčeme pro štěstí na kulatý kanály s přáním, aby nás Brad nenačapal. On totiž jedinej, kdo tu něco řeší, je právě on. Pokud nás nepřistihne big boss Brad, jsme v suchu. Naši dva další šéfové – a jeho podřízení – Glen s Jessem to maj na háku. Jednou jsme třeba s Janice šly po práci domů zavazadlovou halou a všimly si na zemi dvou báglů. Báglů, který evidentně vypadly z pásu, a tím pádem neletěly tam, kam měly, rozuměj báglů, který budou někomu těžce chybět. Bylo ke konci pracovní doby, kolem nikde nikdo, všichni se pakovali domů. V kanclu ještě seděl Jason, a tak jsme na něj houkly: "Hej, Jessi, tady na zemi jsou dva bágly!" Chvíli se zaseknul, pak otočil, podíval na zem, mávnul rukou a se smíchem prohlásil: "Oh, fuck it... I don't wanna se it..." a zase se otočil :D

Správně by to teda mělo probíhat tak, že poté, co s dostatečným předstihem dorazíme do práce, nahodíme součásti uniformy, který ještě nemáme na sobě, jdeme se zapsat, aby šéf věděl, že jsme tady, a vyzvedneme si denní rozvrh příletů letadel. Ke každýmu času příletu si napíšeme číslo stanoviště, kam bude letadlo přistavený, papír zpřekládáme tak, aby se nám vešel do kapsy, a čekáme na první letadlo.

V realitě to probíhá tak, že doběhneme pár minut pozdě, v rychlosti nahodíme reflexní vestu a sluchátka, a běžíme ven k prvnímu letadlu. Pro rozvrh si pak skočíme někdy v průběhu dne (občas nám ho dokonce někdo přinese) a zapisujeme se většinou, až když odcházíme. Prostě punk.

Když letadlo dorazí na stanoviště a my od kolegů dostaneme palec nahoru na znamení, že všechno je v cajku, přistavíme ke dveřím schody a otevřeme dveře od letadla. Pak postáváme kolem podél prostoru, kterým by cestující měli jít do letištní haly, zmatený vracíme na správnej směr a fotící káráme. Což znamená, že jsme zvěčněný na strašnej spoustě fotek, páč jelikož je kolem hroznej hluk a se sluchátkama neslyšíte nic, lidi není možný okřiknout, a musíte před ně skočit a vysvětlit jim to pantomimicky... takže  jim většinou vtrhnete do záběru přímo v okamžiku focení a uděláte tak jejich snímek hned o několik levelů zajímavější.

Po palci nahoru od letušek na znamení, že všichni cestující vystoupili, vybíháme na palubu a nastává hra o čas. Na poklizení vnitrostátního letadla máme 5 minut, na mezinárodní max 20, ale pokud je to víc jak 15, Brad není rád (hodně mírně řečeno). Čas, za kterej to zvládneme, závisí hlavně na tom, kolik nás je (a pak na stupni bordelu). Vzhledem k tomu, že pokud se vám ráno nechce do práce, stačí jen napsat smsku s tím, že vám je blbě, na kterou dostanete odpověď "cool", neuběhne snad jedinej den, kdy by tak někdo neučinil, a většinou nás je málo. (Šéf se neobtěžuje předstírat, že by to někomu věřil, a tak když zase přijdete do práce, neptá se, jestli už vám je líp, ale jaký bylo lyžování.)

Stejně tak rozvržení toho, kdo co v letadle dělá, závisí na tom, kolik lidí je k dispozici. Kdokoli z kolegů, kdo zrovna nemá na práci něco jinýho, nám jde pomoct uklízet. Většinou je to takto: Ve vnitrostátním letadle dva lidi (jeden v přední části letadla, druhej v zadní) vyměněj velkej odpadkovej koš a zkontrojou, jestli je dost toaletních potřeb na záchodě. Další čtyři (dva zepředu, dva zezadu) procházej v maximální rychlosti řady sedadel, shazujou z nich drobky a vybíraj z kapes bordel (plus případně všechno, co tam nepatří), u prvních deseti řad je pak potřeba překřížit bezpečnostní pásy. Ti, co vyměňovali odpaďáky, mezitím už vysávaj podlahu. Za čtyři minuty je většinou po všem a zase spěcháme ven. Po chvíli se pak začíná trousit další várka cestujících, na který je potřeba dohlížet. Když letuška zavře dveře, zase odvezeme schody a je to :)

V mezinárodním letadle se nevyměňuje odpaďák, zato ale musíme vypucovat na záchodech. Takže ten, kdo má peška, vyfasuje kýbl s vodou a hadrama, pytel na odpadky a košík s veškerejma toaletníma potřebama, a musí dát bleskurychle do cajku všechny tři  záchody. Pak většinou luxuje. Ostatní opět procházej sedadla, sbíraj bordel, křížej pásy a sbíraj použitý sluchátka (nepoužitý se pokládaj na překříženej pás). Když jde všechno hladce, jsme hotoví za deset minut. Horší to je (a horší je to skoro pořád), když jsou lety různě zpožděný, anebo naopak dorazej dřív, a přiletí jich tím pádem několik ve stejnej čas. To je pak velkej zmatek a nikdo neví, co dělat dřív. Člověk by řekl, že naši vedoucí, co tu pracujou už řadu let, by tyhle každodenní situace měli mít nacvičený, ale není tomu tak, vládne chaos a panika. My s Janice nicméně nikdy nepanikaříme, prostě děláme, co se nám řekne, a máme z toho prdel.

Pak jsou ještě spešl vnitrostátní letadla, který neuklízíme (naše oblíbený), ale jen zásobujeme. Takže tam vždycky naběhnou jen dvě z nás vyměnit odpaďák a nádrže s horkou vodou, doplnit kelímky, balenou vodu, sušenky, cukr a mlíko do kafe. Ty sušenky jsem jedla tak první měsíc, teď už se na ně nemůžu ani podívat.

Nad tím, co jsou lidi schopný zapomenout v letadle, zůstává občas rozum stát. Ok, mobil je malej (ty nacházíme pořád), brejle, to je hned, peněženka může asi občas splývat s barvou sedadla nebo nevim... (tak když už ji vytáhnu, snad si dám sakramentskej pozor na to, že ji mám, když odcházim?!), jako ale tablet? Notebook?! Notebook jako kráva?! Jednou na mě kolegyně začala při uklízení mezinárodního letadla zničehonic kříčet: "Lucy, Lucyyy!!!! Come here!!!" Říkala jsem si, co se proboha děje, nicméně když jsem za ní doběhla, celá vytlemená na mě mávala obříma dámskejma spoďárama. Týpci, co byli v letadle s náma, z toho měli druhý Vánoce a odmítali spodky vyhodit. Když jsme pak vystupovali z letadla, venku stál zrovna Glen a šéfoval něco kolem. Jeden z kolegů, co si kalhotky hrdě nesl, se za ním rozběhnul a vykřikoval, jestli jsou jeho (všude kolem plno cestujících). Glen si je pečlivě prohlídnul v celý jejich velikosti, pak je převzal a s díky strčil do kapsy. Onomu kolegovi se od tej doby říká "panties finder".

Pokud najdeme něco jako peněženku, mobil a podobně, samozřejmě to musíme na patřičnejch místech odevzdat. Věci jako bonbóny, žvejkačky, časopisy apod. si můžeme z vnitrostátního letu nechat, z mezinárodního se musí vyhodit. Čímž se samozřejmě málo kdo řídí, páč co oči nevidí, to srdce nebolí... a nelze ztrestat:) Takže máme pořád co číst, žvejkat ... a taky dealuju telefonní nabíječky. A jednou se nám podařil vyloženě zázračnej nález. Při pauze na oběd jsem si udělala čaj a v ruce s ním vycházela ven, sednout si na sluníčko. Jeden kolega pro mě otevřel dveře, a jak jsem mu děkovala a nekoukala před sebe, zvrtla se mi na schodu noha. Dopadla jsem na koleno, který jsem si lehce sedřela, ale hlavně jsem si celej ten čaj vychrstla do obličeje. Štěstí, že jsem měla brejle, a tak se neopařila aspoň pod nima... po zbytek pauzy jsem si chladila obličej ledovým obkladem, protože na popáleniny v práci nic lepšího nemáme. No a pak Janice hned na prvním letadle našla v kapse u sedadla Lucas Papaw Ointment, tady velice oblíbenou mast z papáji na řezný a otevřený rány, štípance, vyrážky... a popáleniny! Z kapsy šla rovnou na tvář:)

Zaujalo: Punk is not dead

K vynášení odpadu slouží pro celý letiště společná odpadová plocha. Celým letištěm mám na mysli všechny obchody, restaurace... a samozřejmě nás. Máme tam vlastní Air New Zealand konťáky, pro ostatní slouží velkej samostatnej kontejner. Do něj my od nedávna odpad házet nemůžeme, protože by na nikoho jinýho nevyzbylo místo. Zeptaly jsme se Brada, co máme jako dělat, když se do těch našich konťáků už nic nevejde. Odpověděl, že to máme prostě vysypat do toho, kam nesmíme, ale bez pytle, aby se nepoznalo, že je to náš bordel … yep, tak tohle je Air New Zealand :D