Co bylo v dopise

Přeloženo do češtiny, samotnou mě pobavilo, jak jsem to vzala systematicky haha. Přísahám, že anglicky to nezní tak trapně, ale tak co se dá dělat.

"

Ze všeho nejdřív bych ráda zdůraznila, že se tímhle dopisem nesnažím změnit tvůj názor. Jen mám pocit, že bych se měla vyjádřit k tomu, čím jsi mě včera zasypal, a seznámit tě se svým pohledem na věc, aby mezi náma bylo jasno. Mrzí mě, že toho ze mě večer moc nevypadlo, abych byla upřímná, byla jsem docela v šoku, a taky mi jde o dost líp psát než mluvit.

V první řadě chci říct, že chápu tvoje obavy. Vím, z čeho máš strach – i když nemám tolik životních zkušeností jako ty, dokážu lecčemu porozumět. Možná že jsem o dost mladší, ale nejednej se mnou jako s malou naivní holkou, protože k tý mám daleko.

Chápu, že už sis vztahama s cizinkama prošel, a právě to, že nebyly odsud, věci značně komplikovalo, obzvlášť celej ten kolotoč s vízama. Vím, že ti ublížila hlavně ta situace s tou Američankou, kdy jsi nedostal zelenou kartu a nemohli jste bejt spolu. A je mi jasný, že se bojíš, aby se něco podobnýho neopakovalo.

Taky velice dobře chápu, že poslouchat, co si myslej a říkaj ostatní, může bejt dost na palici. Z komára se najednou stává pořádně vystresovanej velbloud. Vím, že se na tvoje kamarády ani nemůžu zlobit, protože si o tebe jen dělaj starosti a nechtěj, aby ses zase spálil. I když to bude pravda asi jenom částečně, některý ti pravděpodobně jenom záviděj. Je vtipný, že zrovna včera jsem psala článek o kulturních stereotypech, který jsem měla zakořeněný v hlavě (jako třeba že chodit s o hodně starším chlapem je špatně), ale tady jsem zjistila, že to všechno může bejt úplně jinak, protože když se všechny možný kultury smíchaj dohromady, člověk vidí, že pravidla, co zná, najednou neplatěj. Zdá se ale, že to nebude tak úplně pravda…

Nedávno jsem zaregistrovala dost zajímavou knížku s názvem Čeho před smrtí nejvíce litujeme (The Top Five Regrets of the Dying), kterou napsala zdravotní sestra, co pracovala několik let v hospicu, možná jsi o ní slyšel, internetem o tom koloval článek (https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2012/feb/01/top-five-regrets-of-the-dying, česky třeba tady: http://eurodenik.cz/osobni-rozvoj/techto-5-veci-nejcasteji-lituji-lide-na-smrtelne-posteli). Vůbec nejčastějším přáním, který od umírajících slyšela, bylo: “Kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí.”

Taky chápu, že se bojíš mojí nestálosti, toho, že mi třeba přeskočí v hlavě a budu najednou chtít něco jinýho. To se dá vyřešit jedině tím, že mě líp poznáš, pokud ovšem budeš chtít. Jasně, pokud by ses měl řídit rozumem, určitě by bylo lepší sehnat si někoho, kdo už má děti a je místní, nebo tu má alespoň trvalej pobyt. Totiž ne lepší, jednodušší. Ta nejjednodušší cesta je ale těžko ta nejlepší. Což dobře víš.

Něco úplně jinýho je nicméně pokud:

1) Si naším vztahem nejseš jistej, protože ten věkovej rozdíl skutečně pociťuješ, vadí ti, že toho nevím tolik co ty a spoustě věcem nemůžu rozumět, protože jsem je jednoduše nezažila. To jsem schopná pochopit. Minulej rok jsem chodila s dvacetiletým klukem, a i když jsem zpočátku obdivovala jeho inteligenci a spoustu talentu, postupně mi docházelo, že o životě vlastně neví vůbec nic a nikdy mi nebude stačit. Nemohla bych ti vyčítat, jestli to cejtíš podobně. A ani to nemůžu nijak napravit.

2) Sis uvědomil, že jsi byl jenom nadrženej, a teď když to začíná přerůstat do vztahu, vlastně nic takovýho nechceš. V tom případě bych byla solidně namíchnutá a budu nějakou dobu, anebo už napořád, všechny chlapy nenávidět, nicméně si za to můžu sama, neměla jsem bejt tak blbá a tu lekci si zasloužím.

K čemu jsem se včera nevyjádřila:

Chodím se často bavit a hodně piju – Tady jsem trochu rozpolcená. Ráda se bavím a potkávám nový lidi, potřebuju si povídat s kamarádama a pořádně se zasmát. Na druhou stranu ale vlastně trávím většinu času tím, že někde sedím o samotě, přemejšlím, píšu anebo si čtu. Jestli si myslíš, že trávím s kamarádama víc času než s tebou, tak je to spíš tak, že potřebuju hodně času sama pro sebe. Taky si pamatuju, jak jsi říkal, že ti na Camille vadilo, že se tě držela jako klíště, čekala na tebe po práci doma a podobně. Já taková bejt nechci.

Jsem volná jako pták a můžu tě opustit, kdykoli se mi zachce – A víš ty co? To může každej. Ve vztazích neexistujou žádný jistoty ani záruky, snažíme si namluvit, že je můžeme vytvořit, ale jsou to jenom iluze. Pokud nejsi s někým šťastnej a rozhodneš se od něj odejít, nezastavěj tě společný děti, majetek ani hypotéka. Může to věci značně zkomplikovat a zpomalit, jasně. Ale nakonec si stejně každej udělá, co chce. Nemůžeš nikoho přinutit, aby zůstal, ale můžeš dělat všechno proto, aby zůstat chtěl.

Budu chtít děti, a ty ne – Bylo by ode mě nefér ti něco slibovat. Právě teď nemám na děti ani pomyšlení, ale co bude za pár let, netuším. Stačí mi, když budeš ochotnej se o tý otázce bavit, pokud vyvstane.

Možná že tady ani nebudu moct zůstat – To je pravda. Pořád mám ale ještě dost času na to, abych s tím něco provedla. A jak už jsem řekla, udělám maximum. Všechno jde, když se doopravdy chce.

Budu s tebou chtít bejt, až ti bude padesát? Jo. Pokud se s tebe teda nestane všivej hajzl, což je vysoce nepravděpodobný.

Kde se vidím za pět let? To, že jsem na tuhle otázku včera neodpověděla, neznamená, že o tom nemám žádnou představu, znamená to jenom, že odpovídat ti by bylo dost nepříjemný, když jsi mi v podstatě zrovna řekl, že to mezi náma nemá cenu. Takže pravdou je, že se za pět let vidím jako spisovatelka, co pracuje na další knize, překládá a píše články do novin, je šťastná, žije s tebou tady na Zélandu a má pár fajn přátel. Jo a taky by mi nevadilo mít kočku.

Mohl bys bejt můj táta – No tak to teda nemohl, jednoho už mám.

Proč s tebou sakra chci vůbec bejt?!

No tak dobře:

Je s tebou fakt prča. Vlastně seš asi ten nejpoťouchlejší člověk, kterýho jsem kdy potkala.

Máš dobrý srdce, seš hodnej a ohleduplnej, i když se to snažíš skrejvat.

Seš úžasnej v posteli.

Většinou mě vnímáš, a někdy si dokonce pamatuješ, co jsem říkala.

Jsem do tebe zamilovaná.

A hlavně ne všechno na světě potřebuje důvody, prostě to tak je a basta.

Takže abych to uzavřela, přijde mi, že jsem našla, co hledám, a v poslední době jsem byla vážně šťastná. Ale: Až se budeš rozhodovat, co dál, nestojím o žádnou lítost, a nemusíš se strachovat, že pokud to ukončíš, budu vyšilovat, bulet jako želva nebo ti nakopu prdel. Jsme oba dospělí a už jsem přežila horší věci. Člověk prostě nemůže vždycky dostat to, co chce.

"