Christchurch je město mnoha tváří, který ve mně zanechalo fakt rozporuplný pocity. Žádná z těch tváří není krásná, jsou spíš ztrhaný a zapatlaný make-upem, nicméně se jim nedá upřít zvláštní kouzlo.
Když jsem se v ráji zemětřesení vyloupla poprvý, byl ten make-up pořádně rozteklej (viz články zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=407923) a zde http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=408055). Přesto má ale ta vzpomínka v mým srdci hrozně speciální místo, protože jsem tenkrát v tom lijáku stála na úplně novým začátku, s očima navrch hlavy a plná očekávání, co se bude dít. A mohlo to bejt teda fakt cokoli.
Při našem dalším setkání byl už Christchurch zmalovanej jak stará bordelmáma... kýč, plast, navoněná bída. Ale za každou estetickou ránu pěstí nabízel obratem pohlazení v podobě krásnýho graffiti nebo záplavy tulipánů. Atmosféra šílenýho kontrastu, co nejde jen tak setřást.
To všechno proto, abyste nevěnovali pozornost tomu největšímu extrému - smutný realitě. Město vám neohrabaně ukazuje, kam se máte dívat - a kam nedívat. Veselý barvy a záhony kytek ale stejně nedokážou přebít všudypřítomný trosky, utrhaný zdi katedrál, vyrabovaný obchody a opuštěný čínský restaurace, ve kterejch můžete ještě v ledničkách zahlídnout plechovky coly. Čtyři roky po katastrofě vypadá Christchurch pořád jako z noční můry. Lešení všude, kam se podíváš, kolem se staví a opravuje, a člověk si skoro říká, jestli to úsilí není zbytečný. Nemůžou to tu dát do kupy ani za milion let... nebo minimálně ne do dalšího zemětřesení.
O Christchurch je známý, že je tu spousta Čechů, a bydlí tady taky Simon... a já si říkám ty vole, kdo by tady chtěl dobrovolně žít? Důvody jsou nicméně zřejmý - získat na Zélandu pracovní vízum, který povede k povolení k pobytu, není zrovna nejjednodušší věc na světě, a tady práci ve stavebnictví dostanete, i kdybyste ji nechtěli...
V naší grupě nicméně panuje skvělá nálada, všichni vyspaný do růžova, a i když v tomhle městě konec světa už evidentně nastal, počasí se konečně umoudřilo - sluníčko!! Dáváme si snídani v nádherný moderní kavárně, která uprostřed šedivejch trosek působí jako pěst na oko, a pak se rozdělujeme. Já a Kim se jdeme podívat do Muzea zemětřesení (http://www.canterburymuseum.com/quakecity/), ostatní volej procházku rozvalinama.
V muzeu nejdřív koukáme na dokument, kterej zachycuje autentický vyprávění lidí, co některý z christchurchskejch zemětřesení zažili, anebo příbuznejch těch, který ho nepřežili. Připadám si, že zrovna jedno lehký zemětřesení taky prožívám, jelikož venku se vrtá o sto šest, hučej mašiny a jedou sbíječky. Sedíme ve tmě tiše jako pěny a pozorně nasloucháme. Je to mazec.
Canterburský zemětřesení z roku 2010 zasáhlo velkou oblast, ale nejvíc samozřejmě Christchurch. Vážně zraněný byli dva lidi, na jednoho spadl komín (později zemřel v nemocnici), druhýho zasáhly kusy letícího skla, a další člověk zemřel na infarkt. To, že nebylo víc obětí na životech, se přičítá faktu, že k zemětřesení došlo v noci a na ulicích skoro nikdo nebyl.
A bum: 2011, 185 mrtvých. Největší dotřes po zemětřesení z roku 2010 měl mnohem horší následky, protože epicentrum se nacházelo přímo v Christchurch. Město vůbec nedostalo šanci vzpamatovat se z následků zemětřesení, ke kterýmu došlo půl roku předtím - skoro jako by se ho příroda vrátila dorazit. Už narušený budovy se k zemi řítily v podstatě samy, nejvíc lidí - 115 - přišlo o život, když se sesunula šestiposchoďová budova Canterburbury Television, která následně začala hořet.
Když se lehce otřesený přesuneme do další místnosti, čumíme jak vyvoraný myši. Je plná VTIPŮ o zemětřesení. Ty vole ty Kiwáci jsou fakt neuvěřitelný. Jako samozřejmě silnější kalibr, ale připadá mi to trochu, jako kdyby v Osvětimi byla u vitríny s botičkama zavražděnejch dětí nástěnka s vtipama o Židech. No, na Zélandu si prostě dělaj prdel uplně ze všeho.
Trochu rozpačitý se s kroucením hlavy (ok a já s pobavenym úsměvem, protože černočernej humor mě prostě baví - proto si asi v týhle zemi připadám jako doma) poroučíme ven. Tam už na nás čeká zbytek party hic a společně si to štrádujem dál na obhlídku terénu. Po chvíli narážíme na výstavu s názvem "185 prázdných židlí". To asi komentář nepotřebuje.
No a pak jsme prostě potkali Gandalfa...
Vzali jsme to jako znamení, že je čas vypadnout, a nabrali směr parkoviště. Ještě jednou se otáčim a prohlížim si dění kolem sebe. V parku děcka skáčou přes švihadlo, lidi posedávaj ve zbrusu novejch kavárnách a bezstarostně švitořej, stavební dělníci na nás pokřikujou a pískaj… naoko pohoda. Ta atmosféra je ale hrozně napjatá, jako ticho před bouří. Něco tu nehraje. Ospalý město, co čeká, až ho probudí pořádná čína. Koneckonců, podle předpovědí je to jen otázka času...
Po cestě zpátky ještě krátká zastávka v Lake Tekapo.
A pak už alou domů.
