V hostelu jsme naštěstí moc dlouho nezůstaly, po tejdnu následovalo stěhování k letišti a čupr Devonovi, se kterým jsem získala novou běžeckou trasu.
Podrobnej popis hrůz, který provázely naši honbu za novým bejvákem, viz zde:
http://menclikova.blog.idnes.cz/c/410846/452014-Odvracena-strana-Queenstown-aneb-Nocni-mura-z-Fryer-Street.html.
Popis hrůz, který provázely Devona, pak zde:
http://menclikova.blog.idnes.cz/c/427644/Co-doma-cast-1-Zmrzlost-az-na-kost-a-spolubydlici-from-hell.html).
Od franktonskýho letiště je to do centra Queenstown asi sedm kiláků, který se daj krásně běžet po prašný stezce podél jezera, celou dobu pěkně po rovině – pak se můžete stejnou cestou zase vrátit, anebo jezero rovnou celý oběhnout kolem dokola. Je to fajnová trasa, jednou jsem na ní našla peněženku se 2 000 dolarama v hotovosti - o tom ale jindy. Po týhle cestě běhaj normální lidi. Lidi jako já běhaj v noci po cyklostezce u hlavní silnice, co připomíná horskou dráhu, a nechaj na sebe troubit taxikáře. Ne vlastně sorry, kromě mě tam v životě nikdo neběžel.
Věc se má tak: moje specialita je, že běhám po setmění – potřebuju na to totiž jít večer. Večer mám tendence se cpát, a tak pokud nepůjdu běhat, budu se před spaním zákonitě válet na gauči a drtit sušenky. Jelikož nechci skončit jako jedna z těch obřích paní z amerických dokumentů, který se z toho gauče už nikdy nezvedly, rozhodla jsem se pro ten běh. No a kolem jezera po setmění běhat nechcete. Žádný lampy, zato spousta výmolů, hrbolů a prohlubní, a jako bonus neosvětlený cyklisti jedoucí z knajpy (co se na nějakou cyklostezku u silnice můžou vysrat.) Pokud se říká opilý řidič = veselý vrah, o cyklistech to platí dvojnásob. Děsej mě – nejsou vidět ani slyšet a řítěj se, jak kdyby jim hořelo u prdele. To s vyjukanou běžkyní, která se se sluchátkama na uších snaží kličkovat mezi dírama, netvoří vůbec dobrou kombinaci. Já o sobě ale aspoň dávám vědět tak, že funim jak lokomotiva.
Navíc přísahám, že přibližně v půlce trasy je strom, co vypadá jako oběšená asijská pani s dlouhejma vlasama. Takže prostě žádnej div, že to vyhrál běh v záři reflektorů (rozuměj pouličních lamp a oslepujících dálkovejch světel taxikářů). Ty kopce mi sice nandávaj, ale následný sbíhání dolů je skvělá odměna a na asfaltu aspoň není o co si rozbít hubu. A taky tam na vás nečekaj oběšenci. Nevýhodou jsou všechny ty auta, co projížděj kolem a trouběj na vás a blikaj. A absence čehokoli pěknýho, na co by se člověk během toho, co pomalu vypouští duši, mohl dívat. Žádnej med, ale... oběšená asijská paní!!
Aby se neřeklo, zkusila jsem teda párkrát i běhání ve dne u toho jezera, ale to bylo úplně špatně. Za světla totiž běhaj všichni ostatní a já zjistila, že mě hrozně serou. Jednak mi není příjemný kohokoli potkávat, když jsem celá upocená a rudá ve tváři, a taky mi to hrozně narušuje dejchací rytmus. Už jsem si tu zvykla, že se mezi sebou cizí lidi zdravěj, a tak mi přijde hrozně neslušný ty, co běžej proti mně, nepozdravit. Takže se tomu neubránim a vždycky mě to hrozně rozhodí. Několikrát se ke mně taky někdo přidal a chtěl si povídat - no to se snad úplně posrali, ne?!
Noční tréninky nejsou mojí jedinou specialitou. Za pořádnou specialitu, nebo spíš raritu, by se dal označit i můj běžeckej úbor. Na nějakej adekvátní ohoz momentálně nemám vůbec finanční kapacitu, takže prostě běhám v čemkoli, co je aspoň trochu pohodlný, většinou v obří vytahaný mikině (kterou mi na cestu na Zéland zapůjčil bejvalej přítel a už mi posloužila jako polštář v letadle a taky mě zachránila před umrznutím v autobuse), pruhovaný krátký sukni a bavlněnejch punčocháčích (už začíná bejt pěkná kosa). Janice mi k tomu ze začátku ještě dávala na hlavu čelovku, to se ale neuchytilo. Ne že by mě tankovalo, že vypadám jako hornice na útěku, ale s tou věcí na hlavě se prostě běhat nedá. A co se týče bot, tak tam už se nedá hovořit ani o tý pohodlnosti. Než si našetřim na vhodnou obuv, prostě běhám v těchhle epesních botkách:
Sice mám občas obavy, že si zvrtnu kotník anebo se mi ty křusky v půlce trasy rozpadnou, ale zatím kupodivu držej. Občas si holt prostě člověk musí vystačit s tím, co má. Když nemáte limetku, dejte tam citron. Když nemáte boty, běhejte v bačkorách. Všechno jde, když se chce. A co je nejvíc - i přes tenhle šílenej punk mi to šlapalo. Z pěti uběhnutejch kilometrů se během dvou tejdnů stalo sedm a půl, a po měsíci to už bylo deset. Když jsem to oznámila rodině, tahali čelist po zemi. Byla jsem na sebe sakra hrdá. A cejtila se skvěle. Obzvláště po každým doběhnutí - člověk má vždycky pocit, že právě zvládnul něco neuvěřitelnýho. Nebo aspoň já. Jo a další věc: po tom měsíci se na mně už nic nehejbalo aha:)
Janice na běhání naopak hodila bobek, protože už bylo moc zima. Pořídila si místo toho permici do posilky a občas chodila plavat. Mně to ještě dlouho přišlo v pohodě. Kolem nuly se to pořád dalo, člověk se zahřeje dost rychle. Prostě nasadit kulicha a prsty schovat do rukávů. Se sněhem jsem to ale nakonec postupně vzdala taky. A tři měsíce zas nedělala vůbec nic. Celou dobu jsem ale na běhání myslela a slíbila si, že se k tomu zas co nejdřív vrátim.
