Jak už jsem předeslala v minulým článku, potom, co mi pohled na váhu přivodil menší infarkt, jsem se rozhodla začít se sebou něco dělat. Ne že by mě tohle rozhodnutí nějak znenadání osvítilo, v minulosti proběhlo už několikrát.
Mark Twain kdysi prohlásil, že přestat kouřit je ta nejjednodušší věc na světě – dokázal to nejmíň tisíckrát. S hubnutím to mám podobně. Aby bylo jasno, nemám na sebe nijak přehnaný nároky: dávno jsem se smířila s tím, že Miss Aerobik ze mě nikdy nebude, a do kalhot velikosti 34 se mi vejde maximálně ruka. Ke spokojenosti mi stačí v podstatě to, že když půjdu po ulici, nebude se na mně nic hejbat. To chci tak moc?
Když mi bylo šestnáct, zeptala jsem se svýho kluka, jestli si myslí, že jsem tlustá. Jasně, nejvíc trapná otázka, ale tak kdo nebyl v šestnácti trapnej. Zadíval se na mě a po menší pauze prohlásil: „Ale obličej máš fakt krásnej!“ No… taky odpověď. Docela to zabil i kámošky přítel, kterej na stejnou otázku prohodil: „Ani ne.“ Hele ale zas je to pěkný, že jsme chodily s takovejma upřímnejma klukama, ne?:)
No, takže první pokus o změnu proběhl, ještě když jsme s Janice bydlely v Kaiteriteri. A jak asi tušíte, byl to jeden z těch, co nevyšly. Zanedlouho potom, co jsme si vzájemně zakázaly kupovat cokoli, co obsahuje cukr (a fakt jsme se zuby nehty držely), přišly Velikonoce, který nás u snídaně přivítaly obrovskou Nutellou. Ruku na srdce – kdo z vás by kolem ní dokázal jen tak projít a na toast si v klidu namazat nízkotučnej sejra? (Pokud tu někdo takovej přece jen je, už moje články prosím nečtěte – děsíte mě.) Jelikož jsme byly hodný, tohle nebylo jediný zlo, kterýho se nám od velikonočního zajíčka dostalo. Podrazil nám nohy taky tímhle:
Je to zvláštní, ale co se týče jídelníčku, nemůžu se zbavit stále se opakujícího vzorce Všechno, nebo nic. Zabejčim se, že od teď žádný sladkosti (bývaj to různý obměny, taky žádnej fast-food, žádný kafe apod.) a tejden dva to striktně dodržuju. Jakmile si ale povolim, že si támhle dám malej kousíček něčeho – páč to přece nemůže uškodit –, nikdy už nezůstanu jen u toho kousíčku. Ačkoli můj mozek dobře ví, že občasný zhřešení je naprosto v pořádku, pokaždý mě nějak podloudně přemůže přesvědčení, že jak jsem jednou trochu vyměkla, už se na to můžu rovnou vysrat úplně. Takže lžičičku Nutelly následovala lžička a za ní v závěsu lžíce. A pak čokoládovej králík i s vejcem. Bum prásk a už jsme v tom zas jely.
Janice ale s mnohem menšíma následkama. Kromě svýho čínskýho metabolismu má oproti mně totiž ještě jednu obrovskou výhodu: Janice běhá. Ráno či večer, do kopce a z kopce, minimálně osm kiláků. No ano – fuj. Běhání je jedno z mých dalších „nikdy“. Tak schválně, co děláte, když kolem vás projede autobus, kterej nestíháte? Asi ho dobíháte, co? Víte, co dělám já? Sprostě zanadávám a nechám ho ujet. Přijít pozdě je sice blbý, ale plíce má člověk jenom jedny.
Zaběhnutí patnáctistovky na základce mě strašilo i ve snech, zaboha jsem nechápala, jak to někdo může vydržet. Vždycky mě příšerně píchalo v boku a běh střídalo plazení. Po pár pokusech, kdy jsem málem zdechla, jsem usoudila, že nejlíp udělám, když to budu celý chodit – čas jsem tak měla stejnej, mnohdy i lepší. Od tý doby mě už nikdo k ničemu podobnýmu nedonutil.
Janice se svěřila, že na tom byla úplně stejně. Pak ale začala pomaličku trénovat, každým dnem se zlepšovala a nakonec si běh zamilovala. Za pár měsíců už dala půlmaraton. Teď je dle svých slov závislá, běhání ji nabíjí energií a dobrou náladou. Nasadila mi brouka do hlavy. Krom toho tu podél pláže běhá spousta lidí a krásnější trasu aby pohledal. Takže jsem se rozhodla sebrat koule a dám tomu znova šanci. Třeba to po všech těch letech bude jiný. Asi jako když v dětství nesnášíte olivy a pak vám jako dospělým začnou chutnat. Anebo taky ne. Pár si jich hodíte do pusy a vzápětí je znechuceně vyflušete. Jo, takhle nějak to dopadlo – s tím rozdílem, že já vyflusávala plíce. Po pár minutách ze mě lilo jak z kuny v říji a pod žebrama jako by mě někdo řezal pilkou. Trasa byla nádherná, to respekt, ale jak má člověk zvládnout obdivovat mořský pobřeží, když do něj do hajzlu někdo řeže pilou?! To mučení jsem podstoupila asi pětkrát, pokaždý vydržela běžet o trochu dýl, ale pořád to nestálo za řeč, byl to pěknej hnus a oproti těm osmi kilometrům, co dává Janice, jsem se cejtila jako největší hovno.
Když jsme se pak přestěhovaly do Queenstown, Janice nepolevila. Naopak. Chodila snad každej den a dělalo jí to nefalšovanou radost. Kroutila jsem nad tím hlavou a říkala si ty vole to není možný tohle, já to prostě musim rozběhat taky!! Bydlely jsme nejdřív v hostelu přímo u jezera, odkud se dalo krásně běžet do města a zpátky po úzkej asfaltce podél vody a já to tam večer před spaním chodila zkoušet. První dva pokusy byly standardně nepříjemný až nechutný a žádný rekordy se nekonaly. Napotřetí se to ale najednou, zničehonic a samo zlomilo.
Přesně si pamatuju, že jsem si tenkrát do sluchátek pustila soundtrack k filmu V nitru Llewyna Davise, kterej je mimochodem fakt krásnej (ten soundtrack, film nic moc), a kdykoli ho teď poslouchám, živě se mi vracej vzpomínky na moje běžecký začátky. No, takže bylo to takhle: běžim, sípu, umírám, běžim, sípu, umírám… a najednou si uvědomim, že už neumírám. Že se můj dech nějakým způsobem sám ustálil v pravidelným rytmu, kterej mi přijde naprosto přirozenej, a – teď se podržte – že mě nikde nepíchá ani mě nic nebolí. No ty krávo. Jsem zpátky u hostelu, ale vůbec se mi nechce zastavovat. A tak běžim znova do města. A pak ještě jednou a ještě jednou. Mám pocit, že bych mohla běhat až do aleluja. Nevim, co se stalo a jak se to stalo, ale je to teda sakra hustý. Nezastavuju, protože bych měla jazyk na vestě, ale protože si říkám ty vole to už snad není možný, dyť to s tebou určitě každou chvíli sekne, zas moc neblázni. A taky protože dohrála muzika. Což mi přijde jako totální sci-fi. Nevěřícně finišuju s blaženým úsměvem na tváři, sedám na houpačku v parku před hostelem a zjišťuju, že jsem běžela čtyřicet minut. CELEJCH ČTYŘICET MINUT!! Zubim se jak děcko u vánočního stromečku, tohle je historická událost!
Byl to tak úžasnej pocit, že jsem se tenkrát v tý tmě, splavená a ve vytahaný mikině, na tej houpačce vyfotila, abych si to zvěčnila. Můj telefon je neschopnej křáp a na tý fotce není vidět v podstatě nic. Ve tmě tam ale svítěj moje zuby a já vim:) Myslete si, co chcete, ale byl to jeden z nejlepších okamžiků v mým životě.
