O policajtovi, co by zasloužil lepáka

Trocha infa: Jason je už přes deset let rozvedenej a má dvě děti, co žijou s mámou nedaleko od nás. Osmnáctiletej Jacob se zdá jako naprostej pohodář, často k nám chodí něco opravovat na autě a vždycky je nadšenej pro konverzaci.

Nejdřív jsem měla trochu obavu, co bude říkat na to, že má táta takovouhle spolubydlící, ale bylo to úplně zbytečný... lidi to tady prostě maj jinak. Jacob brigádničí v jednom baru, odkud zná i několik Čechů, takže pro něj zase taková rarita nejsem, hned si mě přidal do přátel na facebooku a já si řikala no tak dobrý. Třináctiletá Olivia je tichá a vypadá, že se stydí. Jednou s náma byli oba bruslit a pak jsme společně čekali v autě na Jasona. Zavládlo trapný ticho.

„Ty jo, to už je pozdě,“ kouknul Jacob na hodinky.

„No jo, ty musíš zejtra do školy, viď?“ prohodila jsem směrem k Olivii. Jen se maličko usmála a ticho ještě nabralo na trapnosti.

„Jé, vždyť zejtra je vlastně sobota,“ došlo mi. Oba mlčeli. Až o něco pozdějc jsem se dozvěděla, že trapný to bylo proto, že Olivia už dlouho do školy vůbec nechodí a je to docela tabu téma. O tom ale až jindy.

Jason je u queenstownský policie už dvacet let, předtím dělal na ovčích jatkách (kde v Invercargill, odkud pochází, pracujou víceméně všichni) nebo třeba jako ochranka v bordelu.

„Moje ségra taky pracovala v bordelu,“ vypadlo ze mě upřímně, když mi o tom vyprávěl.

„Cože?“ zarazil se.

„No. Dělala tam holkám make-up.“

Abyste rozuměli, moje sestra je kosmetička a občas si přilepšovala tím, že v nejmenovaným pražským podniku zkrášlovala fasádu erotickejm pracovnicím. Jednou jsem jí tam šla v noci vyzvednout. Posadila  jsem se mezi holky v „maskérně“ a čekala, až bude mít padla. Ona, kadeřnice a já jsme tam byly jediný oblečený. Bylo mi trapný, že tam tak sedim a nic neříkám, ale zaboha mě nenapadalo jediný potencionální společný téma. Nakonec jsem jim aspoň pochválila účes.

Ono když se nad tim zamyslim, tak mě tenhle průmysl vlastně tak trochu provází – mamka zas jednu dobu prodávala v obchodě s erotickejma pomůckama. Díky tomu jsem asi jedinej člověk na světě, co z Erotic City odcházel s platem domácích vajec. Z těch návštěv mi v paměti utkvěl zejména anální kolík o průměru dospělého stromu. S mámou jsme nad tím stály a jen nechápavě kroutily hlavou.

Takže takhle já to mám no... když slyšim o bordelu, tak si vzpomenu na svoji ségru, a erotický pomůcky mi připomínaj mámu. A pak mám bejt normální.

Což mě vrací zpátky k Jasonovi – taky je to totiž solidní pošuk. Neustále někde zapomíná věci, pravidelně třeba peneženku na střeše auta. Posledně ji odtamtud setřásl až na kruháči u letiště a ještě si ji přejel. Jednou taky celej den hledal svůj policejní odznak. Našla jsem ho já, když jsem si večer chtěla nalejt polívku –  ležel v talíři.

S kuchyní máme vůbec veselo. Když je ticho, je slyšet, jak nám vrže trouba, a Jason tvrdí, že je v ní duch. Je to děsivý. Už jsem z toho měla i noční můru a požadovala od něj odškodnění, jenže mě setřel tím, že on měl zase noční můru, že jsem si pořídila psa a kočku. „Jak to hodláš vynahradit ty mně?“

Taky nám tam evidentně bydlí nějakej hlodavec, se kterým se pravidelně dělím o snídani – nemůžu nechávat ovoce venku v košíku, jinak na něm ráno najdu otisky zubů. Jason tvrdí, že on to nebyl. A že se k nám pravděpodobně nastěhovala myš. Jednou ve tři ráno jsem slyšela, jak nám něco běhá ve stropě, hrozně to dupe, škrábe a okusuje všechno kolem. Stěny se navíc otřásaly tím, jak Jason chrápal, takže nebyla šance, že by to zaregistroval taky. Ráno jsem mu o tom vyprávěla a zdůrazňovala, že ta věc nežije v kuchyni, ale někde mně nad hlavou, a v žádným případě to není myš, ale spíš něco o velikosti bobra. Domlouváme se, že až to příště uslyšim, tak ho přijdu vzbudit. Prej že to asi bude possum.

Další věc, co mi hlava absolutně nebere, je jeho řekněme naprostá benevolentnost ke spotřebě elektřiny. Nechává permanentně běžet televizi, svítit světla… Jako nevim, ale u nás když za sebou člověk nezhasnul, tak to okamžitě schytal komentářem typu „Máme snad doma černocha?!“ nebo „Copak vypadám, že kradu?!“ anebo „Já ti ji natáhnu, že chytneš druhou o zeď!“, takže jsem v tomhle ohledu dost vycepovaná. Jason svoje počínání zdůvodňuje takto: Když je rozsvíceno nebo zapnutá televize, vypadá to, že jsme doma, a tím pádem nás nikdo nepřijde vykrást. Hm, no jo, tady je to totiž hotovej divokej západ. Řekla bych, že jsme jediná domácnost, co má na dveřích vůbec zámek. U ostatních je úplně běžný, že když je chcete navštívit, tak jim prostě vpadnete do kuchyně a zahulákáte na pozdrav. A nejhorší je, že občas nechává zapnutou i troubu. (Nedávno se totiž naučil „uvařit“ druhý jídlo – umí teď rozložit na plech zeleninu a upíct ji. Nebo spíš přeměnit v popel.) „To je proto, aby se zloděj aspoň spálil, když sem vleze?“ hádám.

No a pak si taky neustále cucá tkaničku od mikiny. Prostě leží na gauči a cucá. To je další věc, za kterou by mi okamžitě jedna přiletěla. Jakmile to vidim, tak mu tu uslintanou tkaničku z pusy tahám. A navrhuju, ať místo toho třeba zkusí žvejkat žvejkačky.

„To je takovej můj zlozvyk. Že si furt něco strkám do pusy. Taky určitě děláš něco, co by se nemělo.“

Po delším zamyšlení se přiznávám, že když se naskytne příležitost, tak jim pěnu do koupele, a jemu to přijde mnohem divnější než to, že si všechno strká do pusy.

„Ty jo tak já ti místo tý tkaničky koupim dudlík,“ napadá mě.

„Oukej…“ Hádám, že prostě bere, co se dá.

Druhej den se vracim se dvěma dudlíkama – modrejma, jedním s lodičkou a druhým s bagrem (ještě měli růžový s kravičkou a nosorožcem, ale říkala jsem si, že ty by mu asi přišly málo chlapácký) No, byla jsem přesvědčená, že to protlemí, bude prskat, že si z něj dělám prdel, a dudlíků se ani nedotkne. K mýmu překvapení ale jeden okamžitě strká do pusy. A stěžuje si, že je malej! Jako sorry, že dudlíky pro dospělý nedělaj, viď...

Po chvíli už spokojeně žužlá, dudlík vyndává, jen pokud chce něco říct, a celej večer ho nedá z ruky. Tak trochu přemejšlim, jakej směr to můj život nabral… v pátek večer sedim doma, koukám na zélandskou verzi Natočto a vedle mě policajt cucá dudlík. Upřímně mě mrzí, že se o to s váma nemůžu podělit, ale ačkoli jsem mu slibovala hory doly, nedovolil mi, abych si ho vyfotila. No, jsem zvědavá, jestli si na to za chvíli vypěstuje takovej návyk, že si ten dudlík začne brát i do práce. Druhej den mu píšu, že ho musí určitě postrádat, a ať si nežužlá uniformu. Ujišťuje mě, že má v kanclu spoustu propisek, který může okusovat, takže v pohodě.

Abych to shrnula, zatím je to docela sranda. Akorát se bojim, aby mi jednou v noci, až budu spát, nepřišel oholit to obočí.