Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vánoce v srpnu a neuvěřitelný stěhování aneb Ručníky, co nepočkaly

5. 07. 2015 11:11:54
Se stěhováním jsem dvakrát nespěchala, měla jsem ve starým bydlení zaplacenej nájem na další tejden, a tak jsem si ještě užívala času se spolubydlícíma.

Majitel se rozhodl celej dům vymalovat a předělat, a když už tam teď ani já ani Janice nebudeme, Myles s Lisou se taky rozhodli přestěhovat, během pár týdnů budou fuč. Zůstanou ale někde v Queenstown, ještě maj měsíc předtím, než se budou přesouvat do Austrálie. Je to zvláštní pocit opouštět tenhle dům. Faktem je, že je to hrozná barabizna, ve kterej jsme celou zimu klepali kosu (popis zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/c/427644/Co-doma-cast-1-Zmrzlost-az-na-kost-a-spolubydlici-from-hell.html), s každým závanem větru se děsili, že nám odletí střecha, a Devon mi třeba fakt chybět nebude (pro připomenutí viz stejný článek jako s klepáním kosy), ale ty skoro čtyři měsíce mi daly skvělý přátele na celej život, se kterejma jsem zažila spoustu srandy.

Nedávno jsme si třeba udělali Vánoce – v srpnu . Protože, logicky, byla zima a sníh. Všichni jsme si vzali volno a brzo ráno se vydali na snowboard. Janice na prkně stála poprvý a my se ji s Mylesem snažili na malým kopečku učit, a hlavně jsme dohlíželi na to, aby se nezabila. Bylo to složitější o to, že si předtím hrozně narazila kostrč při bruslení (tam jsem ji moc neuhlídala, dobrá), a tím pádem doslova NEMOHLA spadnout. Stálo by ji to prdel.

Už tejden si nesedla a každý ráno jsem jí musela navlíkat kalhoty, páč se neohne. No – na první den na prkně ideál. Nicméně vymluvit si to nenechala, protože se těžko ještě takhle někdy sejdeme, abysme měli všichni volno. Takže jsme ji celou dobu přidržovali anebo chytali. Což vzhledem k tomu, že má tak třicet kilo a my jsme na ni byli dva, kupodivu fungovalo. Musela se na tom hodně podepsat taky její surfová průprava z Austrálie, protože jinak si to nedokážu vysvětlit. Kopeček několikrát sjet, stav kostrče nezměněn a jedna malá Malajsijka šťastná jak blecha.

Sorry, tohle asi není uplně nejlepší fotka :D

V Irsku se na Vánoce tradičně provádí takzvaný Christmas swim, bez kterýho by to podle Mylese rozhodně nešlo (a taky nám vyhrožoval, že jinak nepřijde Father Christmas), takže jsme se ubitý po dni na svahu vydali k jezeru Wakatipu, do kterýho jsme následně všichni naskákali, většina v plavkách a čepicích. Jako mám videozáznam, nicméně ho natáčel Leonardo (o něm viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/c/449365/lasky-jedne-tmavovlasky-ii-piculito-cice-a-pici.html), se kterým jsem v tý době chodila, což je na nahrávce bohužel vidět tak, že je nezveřejnitelná. Pravdou je, že nás do tý vody běželo šest, nicméně na videu to vypadá, že tam byly všehovšudy jenom moje prsa a zadek... no, možná jsem mu blbě španělsky vysvětlila, co za video po něm chci.

Na večer jsme pozvali ještě pár kamarádů, koukali na Grinche a jemu podobné, jedli a popíjeli – těžká pohoda. Dokonce se ukázal i ten Father Christmas.

Dárky proběhly formou „Secret Santy“, kdy byla každýmu přidělena jedna osoba, pro kterou měl něco pořídit, a pak se hádalo, kdo komu co dal. Já dostala malinkatý dětský papučky od Lisy, z čehož jsem nebyla moudrá (asi nepochopila, že to břicho jsou jen tukový zásoby na zimu), nicméně bylo jasný, odkud vítr vane – za prvý doma pořád nosila něco podobnýho a hlavně to nejvíc sedělo na její zálibu v roztomilostech a infantilnostech. Ale jako dík, procestovaly kus světa a myslim, že konečně najdou uplatnění, až se mi v srpnu narodí neteř:) Já shodou okolností taky dávala dárek Lise a vybrala jsem uplně nejlepší sobí klapky na uši, který bylo fakt těžký dát z ruky.

Každej uvařil něco vánočního nebo přinesl pití, a byl to docela zajímavej mix. Francouzi donesli dezert – tradiční vánoční poleno, Leonardo svoje ďábelský vejce, já dělala bramborovej salát. Mojí maminky tradiční s tunou majolky, vajíčkama, hořčicí, cibulí, kyselejma okurkama, povařenou mrkví a čerstvým jabkem – prasárna, kterou jsem si myslela, že asijskej žaludek nebude schopnej vůbec pojmout, nicméně Janice vypadala, že už v životě nechce jíst nic jinýho, a musela jsem jí ho pak dělat ještě dvakrát. Nechápu. Mým favoritem byla irská svařená whisky s pomerančem a citronem.

No takže tohle je třeba jedna z fajn vzpomínek, který si odnášim z týhle pochybně sestavený chatky, po který se mi bude určitě ještě stejskat. Nicméně ok, čas se pohnout. Jason mi v tejdnu několikrát psal, kdy se hodlám nastěhovat, nebo se třeba ujišťoval, jestli mám peřinu. Jako jo, dokonce i polštář, žádný strachy... V pondělí odpoledne mu píšu, že teda večer dorazím a pomoc nepotřebuju, jelikož mě tam hodí Myles. Zjišťuju, že můj původně jeden bágl se rozmnožil na dalších pár menších a taky spešl tašku na boty a další na jídlo, co jsem tu nějakým způsobem nasyslila. No, ještě, že mám nosiče.

Když už mám sbaleno, ještě vařím večeři a pak koukáme na film, takže si až pozdě všimnu, že mám od Jasona zprávu, ve který se ptá, jestli se ještě pořád dneska stěhuju, protože už jde spát a potřebuje vědět, jestli má nechat odemčený dveře. Na moji odpověď, že rozhodně, už nereaguje. Hm, super, takže vyrážíme a doufáme, že se vůbec dostaneme dovnitř. A taky že ten barák potmě najdu. Pamatovala jsem si, že se jede od benzinky nahoru a pak je to tam někde po levej straně.

Když jsme dojeli na vrchol kopce, doprostřed nějakýho staveniště, nejistě přiznávám, že jsme to museli minout. Popisuju Mylesovi, že je to dvoubarevně pruhovanej domek a pod schodama stojí starej mustang a loď. Na půl cesty dolů se ptá, jestli má zabočit doprava, já nemám nejmenší ponětí, ale tak můžeme to zkusit. Projíždíme řadou domů. „Připadá ti, žes v týhle ulici už někdy byla?“ ptá se. Je to trapný, ale já fakt nevim a jen koukám kolem. „Hej, to je ono!“ vykřiknu najednou. „Seš si jistá?“ měří si mě podezřívavě. Říkám, že jo, ale dvakrát přesvědčivě to nezní. Myles namítá, že pokud je to špatnej barák, budeme vypadat, jako že se k někomu vloupáváme.

„Seš si fakt jistá, že je to tenhle dům se vším tím zabezpečovacím systémem?!“ A sakra. „A nic proti, ale není ani pruhovanej, ani dvoubarevnej.“ Tak to mi na důvěryhodnosti moc nepřidává. Mám to v hlavě popletený jako vždy, ale fakt si myslim, že je to tady a risknem to. Myles neochotně souká bágly z kufru. Když seběhnu schody, pod kterejma je skutečně auťák, tak si oddychneme a Myles se přiznává, že to hledání se mnou čekal horší. Dveře do obýváku jsou odemčený – hurá!

Plížíme se potichu dovnitř, abysme Jasona nevzbudili, a já se musim tlemit, páč si připadám, jak kdybysme právě vykrádali policajta. Směřuju Mylese do svýho pokoje, ale on stojí uprostřed obýváku a čumí na mě. Syčim, ať pohne kostrou a co se jako děje. „Hey, what?! Děláš si prdel, že tady budeš bydlet? To je neuvěřitelný!“ Haha. „Ty jo, dobrá práce, nestačim se divit.“ No jo, když si vzpomenu, na jaký bydlení jsme se s Janice byly podívat poprvý (viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/c/410846/452014-Odvracena-strana-Queenstown-aneb-Nocni-mura-z-Fryer-Street.html) a že tohle je za stejný peníze, tak je to vážně neuvěřitelný. Házim do pokoje bágl a koukám, že mám na stolku u zrcadla z dřevěnejch písmen poskládaný „LOVE". To je na mě jako fakt moc velkej kýč, takže to okamžitě přeorganizovávám na „VOLE“.

Když donesem poslední tašku, tak se s Mylesem loučim. Je to smutný kvůli tomu, že už nebudem spolubydlící, ale není důvod, proč bysme se dál nemohli vídat třeba každej den, takže vlastně uplně v pohodě. Je půlnoc, a tak si říkám, že půjdu rovnou na kutě. Ještě jdu teda do kuchyně a dávám Jasonovi na pult krabičku s obědem, kterej jsem mu uvařila na zejtra do práce – páč jsem mu já kráva slibovala, že pokud s nim budu moct bydlet, tak občas k něčemu takovýmu dojde. Zrovna mu k tomu píšu vzkaz, když se otevřou dveře od jeho pokoje a civim přímo na něj.

„Ty jo se fakt omlouvám, že jsem tě vzbudila...,“ koktám, rudá až na prdeli. Proč? No protože má na sobě jenom trenky ty vole!! Je to poprvý, co ho vidim v něčem jiným než v policejní uniformě, a jako taky to mohl vzít postupně... rovnou do trenek je docela šok. „Ne, to je uplně v pohodě, jsem ti stejně chtěl ukázat, kde jsou ručníky a tak...“ Vyděšeně ho pacifikuju, že tohle může fakt počkat a ať jde proboha (PROBOHA) zase spát. No jako vůbec nemám oči navrch hlavy. Krom toho ručník mám, ne asi. Ale týpek si nedá říct a poskytuje mi další exkurzi, která končí prostěradlem na mojí posteli. Koupil mi totiž speciální dvouvrstvý zimní povlečení, takže mi potřebuje ukázat, jak se do něj leze. Noo, tak moc díky, Jasone, a dobrou. Ještě dlouho potom, co se konečně odporoučí, se tlemim a říkám si, že tohle se mi snad zdá.

I když jsem teď byla zvyklá spát pod peřinou, dekou a spacákem navrch, vlízt si do povlečení se mi zdá fakt divný, takže si jdu ze zvyku uvařit vodu do svý ohřívací láhve. Nakonec ji ale vůbec nepotřebuju. A nepotřebuju ani to povlečení, protože... tady je normálně teplo!! Neuvěřitelný.

Autor: Lucie Menclíková | neděle 5.7.2015 11:11 | karma článku: 18.50 | přečteno: 983x

Další články blogera

Lucie Menclíková

Myles a Lisa se rozešli

WTF?! No jo. Je to neuvěřitelný, jak ty páry, co vypadaj, že jsou naprosto dokonalý a šťastný, vám vždycky nakonec vyrazej dech tím, že se rozejdou, a dvojice, u kterejch to evidentně skřípe, to (více či méně) vesele koulej dál.

18.4.2017 v 22:38 | Karma článku: 15.71 | Přečteno: 609 | Diskuse

Lucie Menclíková

Jasonovo nové já aneb Kde spal táta??

Co jsem se vrátila z vejletu, je Jason jako vyměněnej. Dalo by se říct, že je až MILEJ. Asi mu hráblo.

30.10.2016 v 16:28 | Karma článku: 20.89 | Přečteno: 701 | Diskuse

Lucie Menclíková

Christchurch a co z něho zbylo

Christchurch je město mnoha tváří, který ve mně zanechalo fakt rozporuplný pocity. Žádná z těch tváří není krásná, jsou spíš ztrhaný a zapatlaný make-upem, nicméně se jim nedá upřít zvláštní kouzlo.

29.6.2016 v 18:40 | Karma článku: 20.31 | Přečteno: 978 | Diskuse

Lucie Menclíková

Západní pobřeží Irish style, foto story part 3

Greymouth je prašná díra jak z Divokýho západu, hospody se nápadně podobaj tamějším saloonům. Divim se, že tady nepoletujou takový ty chuchvalce slámy.

10.1.2016 v 17:45 | Karma článku: 18.96 | Přečteno: 692 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Marie Kubešová

Za krásami jihozápadní Anglie - Bath

Při cestě po jihozápadní Anglii nelze vynechat jedno z nejhezčích anglických měst Bath. V současné době má kolem 90 000 obyvatel, ale ročně ho navštíví, kromě déle pobývajících turistů, zhruba 3,8 milionu jednodenních návštěvníků.

24.6.2017 v 17:58 | Karma článku: 8.88 | Přečteno: 141 | Diskuse

Martina Pixová

Bari - divoký Jih

Chtěla jsem psát o krásách a divokosti Jižní Itálie. Ale poslední den v Bari, hlavního města Apulie, jsem byla okradena a tak nemám fotky, kterými bych krásu doložila, ani aparát, abych pořídila nové. Zbývá tedy jen ta divokost.

24.6.2017 v 17:40 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 206 | Diskuse

Tomáš Flaška

České dráhy - nekonečný zmar

Párkrát se svezete a obdivujete komfort. Průvodčí se velice vylepšili. Ochota, úsměvy. Ale pak zase jednou narazíte a zjistíte, že se toho zase až tak moc nezměnilo.

24.6.2017 v 11:38 | Karma článku: 28.12 | Přečteno: 807 | Diskuse

Libor Čermák

Pěší výlet Čertovou brázdou

Protože už panuje letní atmosféra, vydal jsem se na další pěší výlet tentokrát do Posázaví. A to přímo do samotného města Sázava. A pak lesy stále na sever. Kopíroval jsem tak prastarou cestu zvanou Čertova brázda.

24.6.2017 v 4:57 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 355 |

Jan Tomášek

Frankfurt 1998

„Podle fotek to tam vypadá jako někde v Atlantě“ projevoval nadšení kámoš, se kterým jsme se chystali do nejameričtějšího města Německa, ne-li celé Evropy.

23.6.2017 v 22:20 | Karma článku: 7.03 | Přečteno: 196 | Diskuse
Počet článků 69 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1551

"Bukowski s pipinou"

 

Story ze Zélandu a tak vůbec. Ovce, kopce a kopance — můj život, moje kecy, ber, anebo nech bejt.

POZOR, obsahuje ironii, nadsázku a trapný humor. Kdo nemá nic  z toho rád, nebude mít rád ani mě.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.