Usmrkaný goodbye

Omlouvám se za tu propastnou pauzu, je to zázrak, pokud si ještě někdo pamatuje, že jsem se tu pokoušela něco vyprávět, nicméně jsem zpátky a hodlám to dokončit. Uff. Dřív to nešlo, kdo bude číst, pravděpodobně pochopí.

Píšu teď samozřejmě zpětně, ale ve vyprávění budu pokračovat, jako by se nic nestalo. Takže kdo chcete, osvěžte si paměť předchozími články (jó, vim, že je to už sto let a ještě jednou sorry) a znovu naskočte. Anebo začněte číst odsud, třeba vás to bude bavit (ano, i takoví lidé jsou mezi námi, taky mě to udivilo). Dík:)

No, řekla bych, že přehlídka mojí milostné demence by si zasloužila na chvíli přerušit (minimálně pro mě, páč být debil je jedna věc, ale psát o tom a sledovat, jak se ty stránky trapně kupí, je věc další a já nejsem zase až takovej masochista – no a jo, ještě to není všechno), takže přehodím výhybku. Už nepracuju pro Air New Zealand. Janice je pryč. A mám novej bejvák. No, hádám, že změna je život.

U Air NZ jsme dostaly pracovní smlouvu na zimní sezónu. Janice už od začátku věděla, že nebude moct zůstat na celou dobu, nicméně o tom před Bradem samozřejmě pomlčela. A jak se blížil čas jejího odletu, stejně se dvakrát nehrnula do toho, aby mu to šla oznámit. Když už nebylo vyhnutí, tak jsme se za ním společně vydaly do kanclu (já jako její bodyguard v případě, že by se ji Brad rozhodl zadupat do země). Hned, jak jsme se vylouply, mu samozřejmě bylo jasný, že nenesem nic dobrýho, a přivítal nás rezignovaným: „Ježišmarja, co vy dvě tady chcete...“ Když ze sebe Janice začala soukat, že bude muset odjet domů dřív, vyskočil ze židle a zařval: „Shit, woman!!“ To nás lehce vyvedlo z míry. Pak ji zasypal snůškou výčitek o tom, jak mu místopřísežně přísahala, že se nikam nechystá, a taky pár výhružkama, jak tímhle porušuje smlouvu a nedostane zaplaceno apod. Ona jen dokola opakovala I know, I know, I know a čekala, až se uklidní. „Ty se doufám nikam nechystáš?!“ uhodil na mě. Ne, já ne. Naopak. Zase si sednul, sice si nepřestal nadávat pod vousy, ale domluvil se s Janice na tom, kdy se naposledy objeví v práci (což dojednal nekompromisně na den před jejím odletem, víc ani o píď), a nakonec jí ještě poradil, ať napíše dopis, ve kterým vysvětlí, že musí skončit předčasně z vážných rodinných důvodů, díky čemuž nepřijde ani o holiday pay. No nakonec se ukázal docela jako kádr.

S Janicina blížícího se odjezdu jsem měla smíšený pocity. Zéland byla moje první cesta, na kterou jsem se vydala úplně sama, a chtěla jsem to tak. Chtěla jsem být jen sama za sebe, na nikoho se nespolíhat, ani za sebou nikoho netahat, absolutní nezávitlost. To, že jsem ji potkala už druhej den po svým příletu, mi tenhle plán sice nabouralo, ale bylo to spíš požehnání a rozhodně to byl osud. Jan byla úžasnej parťák, skvělej kámoš, člověk, co mě toho hrozně moc naučil. Zažily jsme toho spolu opravdu hodně a můj Zéland by bez ní nikdy nebyl takovej. Nicméně jak už to tak bývá, když jste s někým 24/7, občas už mi to taky lezlo na nervy. Občas bych se rozhodovala jinak, kdybych byla sama, a občas bych hlavně chtěla být sama. A tak jsem si říkala, že je to vlastně perfektní timing, užily jsme si spolu tak akorát, je čas se posunout jinam. Koneckonců není důvod, proč bysme se neměly potkat znova někde jinde. Jak se blížil den jejího odjezdu, narůstal ve mně sice takovej neklid, ale těšila jsem se, že budu zase na vlastní pěst, a měla z toho spíš dobrej pocit. A každopádně jsem si byla jistá, že nebudu brečet nebo nic podobnýho. Haha.

Začalo to už ráno, když jsem si dělala kafe. Vstanu uplně v pohodě, jdu do kuchyně, uvařim vodu, zalejvám kafe, koukám z okna ven a najednou se přistihnu, že bulim. Ale hrozně. Hm, to jsem zas byla hrdinka. Janice odjela do města do cukrárny pro nějaký cupcaky, který chce donýst na rozloučenou na letiště, přijde s tím odpoledne za mnou do Vodafonu. Všechno už má sbaleno, nechala mi svůj spacák a spoustu oblečení – což vůbec nedává smysl, jelikož její nohy jsou asi o půl metru kratší než moje ruce, ale nějakým záhadným způsobem mi její věci jsou. Je nádhernej slunečnej den, a tak si beru to kafe a jdu řvát aspoň na terasu. Za chvíli vstane Myles, mrkne na mě, suše komentuje: „No jo, a už je to tady,“ a jde si taky pro kafe. Za půl hodiny musim jít do práce, jsem tam dneska dohromady s Dinem a řikám si, že to bude teda fakt prdel. I když si vlastně myslim, že něco podobnýho stejně čeká. Snažim se uklidnit, ale kohoutek prostě už nejde utáhnout. Myles se taky chvíli pokouší, nicméně schytává akorát pár smrkanců, a tak mi aspoň nese mý sluneční brejle, ať si zákazníci radši myslej, že vypadám hrozně po kalbě, než že mi někdo umřel.

U Dina mi to podle očekávání se slunečníma brejlema neprochází. Podává mi místo nich kapesník, dostávám řachu do zad a povzbuzení, že se mám pochlapit. Uhum, říkám a víc ze mě nedostane. Přichází policajt Jason a ptá se, co se mi děje, ale taky ze mě nic nedostane. Akorát pár těch smrkanců. Už nejsem v záchvatu, jen občas zaslzim (teda pouze v případě, že se mě nikdo na nic neptá). Když odpoledne přicupitá Janice, snaží se usmívat, ale jak mě vidí, taky to nedává. Nechává nám krabici cupcaků s tím, že se jde ještě rozloučit s kolegama a pak mě vyzvedne a půjdu ji vyprovodit k letadlu. (Holky z práce si zjistily, na kterým sedadle bude sedět, a nechaly jí tam položenej vzkaz a do kapsy nacpaly čokolády:)) Já nic pozřít nemůžu a Dino sladký nejí, a tak si většinu cupcaků nacpe do pusy Jason – nenápadně, protože prej ve službě nemůže jíst. Loučení fakt bytostně nesnášim, a když jdu pak Janice konečně vyprovodit, ksicht se mi udržet nepodaří, ačkoli dělám, co se dá. Koupila jsem jí na rozloučenou takovej náramek se slonama, ale nejsem jí to ani schopná říct, a tak jí ho při objetí prostě navlíkám na ruku. Takový pantomimický goodbye beze slov:)

Večer doma už jsem o dost klidnější, a tak jí aspoň píšu zprávu.

There are so many things I owe u thanks for and I am sorry I did not thank u for any of that today... but I couldn't. U know I couldn't even look at u without crying, imagine me speaking haha:) Remember when u were saying u would give me your sleeping bag and all the clothes and other stuff and I was just like uhumm.. was not because I don't give a shit u know:) Anyway, even if I tried, there's just no way to thank u enough for everything u were doing for me all the time... just want u to know I deeply appreciate all of that. Shit, man, I don't even wanna go to sleep in our room 'cause your empty bed's making me cry :D But ya, need to stop being sentimental:) So hope u had a great Quantas flight and didn't leave much rubbish in the pocket or your panties on the floor:)) Enjoy your family, let me know u r alive and see u soon in Melbourne or back in Qtown!

Je tolik věcí, za který ti musim poděkovat, a mrzí mě, že jsem nic z toho dneska nezvládla… ale nešlo to. Jsem se na tebe nedokázala ani podívat, aniž bych začala brečet, si představ, jak by to vypadalo, kdybych se pokusila mluvit haha:) Víš, jaks mi říkala, že mi necháš svůj spacák a všechno to oblečení atd., a já jsem na to jen tak kejvala… to nebylo proto, že by mi to bylo u prdele:) No ale i kdybych se snažila sebevíc, nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat za všechno, cos pro mě celou tu dobu dělala… jen chci, abys věděla, že si toho fakt hrozně vážím. Ty vole, já snad ani nebudu moct dneska spát v našem pokoji, protože když vidim tvoji prázdnou postel, zas mi to natahuje :D No nic, toho sentimentu už bylo až až, takže doufám, že se ti s Quantasem letělo super a nenechalas moc bordelu v kapse nebo spoďáry na sedačce:)) Užívej čas s rodinou, dej vědět, že žiješ, a uvidíme se buď v Melbourne, anebo zpátky v Queenstown!

(Pro pochopení narážky na spoďáry viz článek: http://menclikova.blog.idnes.cz/c/425156/O-obrich-damskych-spodarech-meho-sefa-a-dalsich-kazdodennostech.html)

No jo, cena za tyhle cestovatelský přátelství je, že všechny končej stejně: slzama na letišti. Je na každým si určit, jak nízká, anebo vysoká ta cena je. Ono když takhle člověk platí víckrát, začne si dobře rozmejšlet, koho a jak moc si pustí k tělu. Když Janice odletěla a já začala vážně uvažovat o tom, že se na Zélandu pokusim zůstat, kdykoli jsem potkala někoho, kdo mi byl fakt sympatickej, první věc, na kterou jsem se ho ptala, nebylo, jak se jmenuje, ale na jak dlouho tu je...

Zbejvající tři tejdny u Air NZ utekly rychle. Celou dobu jsem řešila, co budu po zimní sezóně vlastně dělat. Ve Vodafonu čekali, až u Air NZ skončím, protože potřebovali, abych pro ně dělala víc hodin, ale plnej úvazek z toho nebude – Zee sice pracuje míň a míň, ale i tak jsme tam pořád tři na malej obchod. Pokud tu ale chci zůstat, musím mít práci na plnej úvazek, kde mě budou chtít sponzorovat. Sebrala jsem koule a šla se poptat Brada, jak to bude po zimní sezóně vypadat, ale setřel mě, že nebudou nikoho potřebovat minimálně dva měsíce. A pak by mě mohl vzít zase na částečnej úvazek. Na plnej úvazek berou pouze chlapy, protože jsou multifunkční – můžou uklízet a dělat se zavazadlama zároveň. Řekla jsem mu, že nejsem žádná sračka a zavazadla můžu tahat taky, ale moje bicáky na něj dojem neudělaly. No a tak jsem se prostě rozhodla dělat ve Vodafonu, kolik hodin mi dají, a hledat si u toho něco jinýho, ideálně práci recepční. A uvidí se, času dost, vízum mám ještě na víc jak půl roku. Co ale spěchá, je najít si nový bydlení. Bez Jan by pro mě náš pokoj byl dost drahej, a hlavně pokud tu mám zůstat, tak chci něco lepšího a jenom pro sebe. Kam mě vítr zavál, viz v dalším článku:)