Lásky jedné tmavovlásky I. - Muž se žlutou ponožkou

Je to tu, pustím se hrdinně do svejch milostnejch eskapád. Nazývat následující epizody „láskama“ je s největší pravděpodobností naprostej blábol… či ironie a cynismus, chcete-li, nicméně mi to přišlo jako dobrej nadpis.

Prvního půl roku na Zélandu jsem nezakopla o chlapa. Poslední milostnou zkušeností mi byl Australan (aneb Omyl č. 259), kterej se mnou přicestoval ze Skotska do Čech, následně jsme spolu strávili pár měsíců ve Španělsku a pak mě následoval sem. Rozešla jsem se s ním už asi po tejdnu v tom Španělsku (myslim, že se o něm blíže zmíním později, páč to bylo teda fakt něco), nicméně už měl kvůli mně na Zélandu domluvenou práci, a tak sem jel stejně. Viděli jsme se tu jen jednou a bylo to tak divný, že vážně nebyl důvod to opakovat. Myslim, že teď šetří na letenku zpátky do Evropy.

Takže půl roku celkem šťastný celibát, s Janice jako manželem po svém boku. Pak přišel Queenstown. Párty town, ráj single cestovatelů a vyznavačů lásek na jednu noc, kterej mi tu abstinenci poněkud nevybíravým způsobem vynahradil.

Muž se žlutou ponožkou

Týpka jménem Matheas jsem potkala kolem jednej ráno v baru. (Jo, už začátek je celej špatně.) Tančily jsme tam s Bee, pamatuju si, že jsme pily svítivě modrej drink s vodkou a seznámily se tu noc s trenérem delfínů z Jihoafrickej republiky. Už nějakou dobu jsem pociťovala, že po nás pokukuje párek opodál postávajících mladíků, ale nevěnovala jsem jim větší pozornost. Nakonec se přesunuli k nám, malej se začal bavit s Bee, velkej se mnou. Nerozuměla jsem mu ani slovo, a tak jsem ho odtáhla ven, abych zjistila, co po mně chce. Nevim proč, ale přišlo mi, že vypadá česky.

Proběhla standardní konverzace ohledně toho, kdo odkud je (Čech to nebyl), jak dlouho tu bydlí, kde pracuje a podobně. Jeho angličtina ušla, nicméně měl celkem silnej přízvuk a to, že je z Belgie, mi musel zopakovat několikrát. Když jsme se k tomu konečně dobrali, dotázala jsem se ho, odkud přesně, jelikož jsem tam čtyři měsíce žila. Týpek, že Sao Paulo. What... zamračila jsem se. To je jako kde?? A pak mi to došlo. Celou dobu říkal Brazílie...

No, jistý bylo, že je to vážně krasavec. Vysokej, snědej, kaštanový kudrnatý vlasy, velký světle zelený oči, plný rty, bělostnej úsměv. Taky sympaťák, neustále se usmíval, vypadal, že je lehce nervózní, prej že mě chtěl oslovit už dlouho, ale sbíral na to koule. Což mi bylo sympatické, bytostně nesnášim, když je někdo přehnaně sebevědomej. Jediný, co se mi nelíbilo, bylo, že měl vážně nenechavý horní končetiny. Hned zkraje jsem si nenechala dát pusu a odhodila mu ruce ze svýho boku. Nechápal. Proč by jako na mě neměl sahat?? Když to udělal zas, vlepila jsem mu lehkou facku, aby pochopil. Jen se tlemil. Řikám, že mu přiletí pokaždý, když sáhne, kam nemá. Týpek vytrvale konverzoval a přijímal facky bez mrknutí oka. Docela držák.

Oslovoval mě „Donttouchme“ („Nesahej na mě“). Ptám se, jestli je to proto, že si nepamatuje mý jméno. Bingo. Říkám, že tím nedělá úplně nejlepší dojem, ale on mě stírá tím, že já si zas půl hodiny myslela, že je Belgičan, takže jsme si kvit. No to má asi recht. Žádosti o telefonní číslo jsem po krátkým zamyšlení vyhověla.

Druhej den ráno mi přiletí smska: „Jak to de, Donttouchme?“ Řikám, že v pohodě, on, že jde lízt na skály, toť vše. Po třech dnech jsem byla už lehce nasraná, a tak jsem mu napsala, jestli se na těch skalách zabil, anebo jsem mu prostě jen u prdele. Jako berete si holky číslo, protože ji někam chcete pozvat za měsíc?! Týpek opáčil, že jsem pěkně drzá, což bude asi pravda. Pak se zeptal, kdy budu ve městě (jelikož bydlim u letiště). Možná mám příliš vysoký očekávání, ale předpokládala bych, že on nabídne, že přijede za mnou. A tak namítnu, že cestu tam teď mít nebudu, ale byla jsem tam každej den minulej tejden (kdy on se neobtěžoval ozvat), a hlavně kdybych já mu teď nenapsala, tak on se vůbec ani neozve. No proběhlo ještě pár podobně nenávistnejch konverzací, než jsme se konečně dobrali toho, že se sejdeme. A to u něj doma, kde se budeme dívat na film. No jsem já vážně tak blbá?

Na rande jsem dorazila s víc jak hodinovým zpožděním, jelikož jsem v první řadě stejně nestíhala, ale taky jsem si rozřízla palec, když jsem se snažila vlastnoručně zatlačit víko do plechovky (no při tej demenci jsem dopadla ještě dost dobře), což mě značně zpomalilo. Zakempovali jsme to u něj na gauči a konverzovali, což bylo fajn. Zdál se dost chytrej a taky byl vtipnej. Třeba vyprávěl o tom, jak když byl malej, tak ho máma strčila do krabice, protože zlobil, a od toho, jak za ním zavřela víko, má na čele velkou jizvu. Teď se s ním nebaví, protože je přesvědčená, že ji nemá rád, když se už dva roky nevrátil domů. Taky vyprávěl o tom, jak první zimu na Zélandu prakticky nevycházel z domu, protože mu připadalo, že by umrznul (u nich maj i v noci minimálně 15 stupňů.) Po chvíli už jsme povídali nad lahví červenýho vína a týpek opět nechápal, že se od něj nenechám hned ocicmávat. Nemohla jsem uvěřit, že je to pro něj fakt taková rarita. Nicméně nějakej kulturní rozdíl tu asi vážně bude, což dokázalo i video z brazilskýho baru, který mi posléze ukázal, kde holky pouze v plavkách v předklonu natřásaj na hosty zadnici... nechápal, že v český hospodě takový věci neprobíhaj.

Jak se dalo předpokládat, na žádnej film ten večer nedošlo. Nakonec jsem podlehla brazilskýmu šarmu a nechala se dostrkat k hodně špatnýmu sexu. To, že to nebude žádná paráda, se dalo čekat - nejsem zvyklá spát s lidma, který vidim podruhý v životě, takže jsem byla nervózní. On zase pravděpodobně nebyl zvyklej na tříhodinovou předehru, a tak by se celá akce dala počítat na vteřiny. Nicméně ne že by na tom záleželo, říkala jsem si, že přístě to bude určitě lepší. Už jen jak moje prsty vyťukávaj slovo „příště“, tak se stydim za to, jaká jsem naivní kráva haha.

To, že tahle story nebude mít další pokračování, mi začalo pomalu docházet, když týpek prohodil, že jestli chci, tak můžu zůstat přes noc. Bylo to takový to: „Hele, jestli chceš, můžeš klidně zůstat, ale…pokud bych si mohl vybrat, radši bych drátem do oka.“ Začala jsem se cejtit dost nepohodlně. Odvětila jsem, že to je v pohodě, a rozhodla se zvednout kotvy. Začal lovit cosi v telefonu a pak se mě zeptal, jestli vim číslo na taxíka. To bylo, jak kdyby mi vrazil facku. Jsem já teď jedna z těch holek, co jdou do postele s někým, kdo je sbalil v baru, a pak si nechaj zavolat tágo? S pochmurným „díky“ jsem odmítla a napsala Janice, aby pro mě přijela. Týpek se teda aspoň oblíknul a šel se mnou čekat do obýváku, konverzace ale vázla a bylo evidentní, že se mu chce akorát tak spát a nemůže se dočkat, až se vypařim. Měl na nohách extra pohodlně vyhlížející pletený ponožky, který mi připomněly mou prababičku, tak jsem ho aspoň požádala, jestli si je můžu zvěčnit… aby řeč nestála. A tak je tohle jeho jediná fotka, kterou mám:

Pusa na rozloučenou a ujištění, že se brzo uvidíme, chutnaly hořkohořce, a po cestě domů jsem se cejtila jak něco, co přivlekla domů kočka. Čím dál tím víc pak každej další den, kdy můj telefon nezvonil ani nepípal. Nicméně jasná páka: když je někdo blbej, tak je blbej. Nezbývá než poděkovat za tuto facku jako životní zkušenost a doufat, že mi jedna stačila. Moje super extra moudrá máma na to jen suše konstatovala, že to mohlo dopadnout hůř. Tak jako mohl mě taky třeba zabít a zakopat na zahradě, to je pravda.

Sms přišla po tejdnu, jen se omlouval za to, že se mi neozval dřív... že každej den pracoval. Hm, to my všichni ostatní totiž asi neděláme. A prej že doufá, že jsem ok. Odpověděla jsem, že jsem velmi ok a že jsem stejně nečekala, že by se ozval. Tím to haslo.

Mezitím jsem obdržela pozvání na drink od kolegy z práce, kterej se mi už dlouho líbil, a tak to bylo stejně jedno – viz v dalším článku.