Vodafone Story III.: Ovocný teror aneb Nejdražší jablko na světě

Někdy je taky prča se zákazníkama. Vtipný jsou vždycky ovocný story. Na Zélandu panujou přísný pravidla ohledně biologický bezpečnosti. Všechny potraviny, rostliny, části rostlin, zvířata a kempovací vybavení je nutno deklarovat. Většina potravin se nesmí dovážet, není povoleno u sebe mít ovoce, zeleninu, maso, živočišný produkty, semena nebo rostliny. Po cestě z letadla k celní kontrole potkáte hned několik odpaďáků s cedulí, která vás upozorňuje na to, že pokud u sebe ještě něco z toho máte, máte pořád čas se toho zbavit. Pokud tak neučiníte, kontrola to odhalí, všechno vám zabaví a zničí, a čeká vás solidní pokuta. Za jeden kus ovoce je to konkrétně v přepočtu 5 000 Kč.

Ačkoli má člověk nespočet šancí zapsat si tohle za uši, občas prostě zapomenete na to, že máte někde v kapse u báglu banán, co jste si syslili na horší časy. Ještě lepší je, pokud jste těsně před vycestováním byli navštívit babičku a ona vám přibalila něco na přilepšenou, aniž by vám o tom řekla. Pokud jste se do inkrominovanej kapsy jako na potvoru nepodívali, po celní kontrole budete mít sto chutí babičku kamenovat. Já například byla za tou svou ráno v den, kdy jsem odlítala, a ona mi i přes moje protesty pár kusů ovoce do báglu narvala. Jelikož jsem na dvoudenní bezesnej cestě nebyla uplně při chuti, sváči jsem se nedotkla, nicméně jsem si na ni duchapřítomně vzpomněla právě při četných setkáních s odpadkovými koši a výhružnými cedulemi, a balíček vyhodila (sorry, babi).

Ve Vodafonu jsme zatím měli jabko, mandarinku a pomeranč. Chlápek s jabkem byl zdrcen. Přikvačil si to s nepřítomným pohledem, téměř neschopen slov, tiše požadoval sim kartu. Zee se ho zeptal, jak to de, a on nic. Zee se ho zeptal, jestli je v pohodě a co se stalo, chlápek nic. Tak jsem ho jen rychle v tichosti obsloužila. Po chvíli jako by se probral a jen hlesnul: „Právě jsem si koupil nejdražší jabko na světě.“ Zee na to: „REALLY??“ a: „Co to je za odrůdu? To musí chutnat skvěle!“ Týpek se na něj podíval jako na idiota a schladil ho slovy: „No to nevim, já ho ani nemůžu sníst, před očima mi ho vyhodili do koše.“ A tak nám došlo, která bije.

Ženská s mandarinkou byla naopak šíleně v pohodě. Dovalila, úsměvy na všechny strany, tázala se, co máme za sim karty. Nabízim ji tu nejdražší (a nejlepší) a ona říká, že to zní super, tak jen dodávám, že to teda bude 49 dolarů. Ženská na to bez mrknutí oka prohodí: „Haha, to je v klidu, já právě zaplatila 300 za mandarinku.“ Já se zasekla. „What??“ Ženská to tlemí a jen: „No ale chápete to, že si ji ani nemůžu sníst? Ne že bych teda chtěla, ona byla už dost jetá… hm, tři sta za shnilou mandarinku, to je prostě super.“ Tak správnej přístup že jo, proč brečet nad rozlitým mlíkem…

Týpek s pomerančem byl naopak dost rozčarovanej a nešťastnej. Mladej kluk, baťůžkář na working holiday, co tolik peněz na účtu ani nemá, a musel poprosit rodiče, aby mu na pokutu půjčili. Jo, ať žije ovocnej teror.

Kromě incidentů s pokutama mě pak nezávisle na sobě pobavili dva postarší chlápci s poněkud svérázným vztahem ke svým drahým polovičkám. První zvažoval koupi sim karty pro cestovatele. Všechno se mu zdálo akurátní, až se seknul na minutách volání. „Sto dvacet minut… sto dvacet minut…..uhm… sto dvacet…. ne, tak dlouho s manželkou mluvit nechci. Proč si taky myslíte, že jsem tady?“

Druhej se strachoval, jestli bude mít v telefonu všechny kontakty, pokud přehodí sim karty. Řikám, že pokud má čísla uložený v telefonu, a ne na simce, tak tam budou, a on ok. Potom, co jsem ho obsloužila, se jal hledat číslo na manželku. Projíždí seznam a nějak se mu nedaří, po chvíli prohodí: „Ohhh… where is Beast (příšera)?“ :D

No ale tak co, to, že někoho nenazýváte „láskou“, „miláčkem“ či „prdelkou“, ještě neznamená, že je nemilujete. Tímto zdravím svou sestru alias „Píčuse“ :)