Vodafone Story I.: Čínská šikana

Vodafone job mě baví. Jelikož už znám odpovědi téměř na všechno, na co by se zákazník mohl potencionálně zeptat, nejsem za idiota a svou roli mobilního vševědátora si patřičně užívám. Některý dny pracuju s Dinem, dvakrát v týdnu jsem se Zeem a občas sama, to když jeden z nich nemůže. Dino je pro mě hodně komplikovaná osobnost. V podstatě nikdy nevim, co od něj čekat, kdykoli vstoupim do dveří, může tam na mě čekat uplně jinej člověk

Někdy je nejvíc milej a přátelskej, je mu naprosto fuk, jestli jsem na telefonu, jim či piju kafe, bavíme se o všem a prostě srandy kopec. Jindy je evidentní, že by byl nejradši kdekoli jinde, jen ne v práci, pokud se pokusim vytasit mobil, hned mě sejme, že naše šéfová by mohla být na kameře a budu mít průser. Ostatně celá věc s kamerou mi přijde téměř úchylná. Ať žije Big Brother. Šéfová (která je teda podle popisu náladová furie, ještě že já s ní nikdy nic přímo neřeším) nás může pozorovat, kdykoli se jí zachce, jednou už jsme od ní se Zeem dostali telefon, že máme přestat kecat a radši začít něco dělat, jako třeba otřít prach anebo si pročíst novej Vodafone magazín. To proto, že se s náma snažila spojit na messengeru na počítači, ale my byli zažraný do konverzace, obrazovka dávno přešla do úspornýho režimu, a tak jsme netušili, že nám něco chce. Kameru tu máme prej od tej doby, co si jedna francouzská zaměstnankyně přilepšovala penězma z kasy. No jako připadá mi to fakt ujetý, ale tak aspoň, že nás nemůže slyšet. Dávat si pozor na pusu, to je něco, v čem vážně nejsem vůbec dobrá.

Co mi na Dinovi rovněž vadí, je, že má na všechno dvojí metr. Jeden platí pro něho, druhej pro mě a Zeeho. To si myslim, že není uplně správnej manažerskej postup. Tak například obecně platí pravidlo, že kdykoli přijde zákazník do obchodu, musíme ho obsloužit. Je jedno, jestli zrovna zavíráme, jestli už máme spočítaný peníze, nebo dokonce vypnutej počítač. Pokud máte na zádech bágl, právě zamykáte a zaklepe vám na rameno vykuk, co potřebuje simku, musíte ze sebe vymáčknout úsměv, zařadit zpátečku a pěkně všechno opět uvíst do provozu a pak udělat veškerý papírování znovu. Kdybych někomu řekla sorry, ale už máme po pracovní době (ačkoli je to pravda) a Dino se to dozvěděl, pravděpodobně by mě vykostil.

Nicméně nedávno jsme takhle spolu pracovali, on v jeho I-don‘t-give-a-shit náladě, a v půl pátý k nám doťapkal takovej mladej klučina, dotazoval se na sim karty a pak se odporoučel s tím, že se jde pozeptat rodičů a za chvíli se vrátí. Informovali jsme ho, že to musí stihnout do pěti a on že ok. V 16:45 Dino rezolutně hlásí, že to balíme. Namítám, že bych raděj počkala, páč jestli se ten kluk vrátí, nechci dělat všechno znova. To se nesetkalo s příznivou reakcí, a tak jsem začala počítat tržbu. Chlapec přispěchal v 16:58. Ok, nahodila jsem vědoucí úsměv a chtěla se optat, co to bude. To už ho Dino ale zastavil v letu strohým konstatováním, že zavíráme a sim kartu si může koupit támhle naproti v book shopu. (V book shopu, kde zavíraj v pět stejně jako my, ale pravděpodobně nebudou takový kreténi.) What the hell?? Klučík jen zamrkal aha, ještě se omluvil a odkráčel.

Další věc je povinný odzkoušení jakýhokoli produktu, kterej si zákazník kupuje. Pokud někomu prodáváme simku, musíme mu ji se vším všudy aktivovat a zkontrolovat, že mu funguje internet. Pokud si kupuje přenosnou wi-fi, musíme všechno nastavit a připojit se k jeho telefonem. Neexistuje mu to prostě předat v krabici s tím, že návod má uvnitř. Nemám s tím žádnej problém, lidi jsou za vaši pomoc vděčný. Jen strašně neradi prodáváme mobilní internet do notebooku, protože to je vždycky porod nastavit a téměř vždy musíme volat technika, aby nám s tím krok po kroku pomohl. Proto jsem taky valila bulvy, když za mnou přišel chlapík, že mu Dino tuhle věcičku prodal s tím, že to jen zapojí a hotovo. Jemu to teď samozřejmě nefunguje. Řikám what?!, ti to nenastavil? Nee a chudák týpek sám volal technikovi, aby zjistil, že produkt je vadnej a fungovat mu to nebude. Pěkně nasraná jsem mu vrátila peníze.

Pak je tu Dinův přístup ke mně. Ten mě prakticky donutil držet si od něho určitej odstup, ačkoli to pro mě s mou (pravděpodobně až moc) přátelskou povahou není vůbec lehký. Já se s ním od začátku bavila o všem, když jsem si chtěla vzít volno, nikdy jsem nepředstírala, že bych byla nemocná, ale normálně vybalila, že chci jet někam na vejlet (což se téměř nikdy nesetkalo s úspěchem), kdykoli za něj zaskočila, když si chtěl vzít volno on. Protože jsem si myslela, že jsme kámoši. Což mi on několikrát tvrdil. Ale v pár případech se tak fakt nechoval.

Už jsem tu zmiňovala, jak mi lhal o práci svojí přítelkyně (viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/c/414958/29-5-2014-Den-blbec.html) Pak se jednoho dne stalo, že jsem se vzbudila a měla od něho devatenáct (!) nepřijatých hovorů. Řikám si wtf, ten den jsem pro něj ani neměla pracovat, právě jsem vstávala do práce pro Air NZ. Volám zpátky a ptám se, co se PROBOHA děje. On celej nesvůj, a jestli prej ho nemůžu přijít vystřídat do práce, že jeho přítelkyni – Nevaeh – je hrozně zle a on by se na ni potřeboval zajet podívat. Omlouvám se, že to vážně nepůjde, a on, že se teda nedá nic dělat. Když se za ním jdu o polední pauze podívat, má v obchodě ceduli „Vrátím se za 20 minut“. Hm. Když tam opět nakouknu za hodinu, cedule je pořád na místě. No co to? Před koncem pracovní doby ho konečně zastihnu a vypadá příšerně. Téměř ubrečeně, hlas se mu klepe. To mě teda fakt vyděsilo, a tak se ptám, jestli je Nevaeh v pořádku, a on, že ne. O detailech se ale bavit evidentně nechce, a tak víc nevyzvídám a jen nabízím pomoc. Ptá se, jestli za něj nemůžu pracovat následující den. Řikám, že jsem s Air NZ. Jelikož ale vypadá fakt zdrceně, nabízím, že jestli je to fakt vážný, můžu zajít za svým šéfem, vysvětlit situaci a třeba mi dá volno. Prosí mě, ať to udělám.

Brad není nadšenej, ale nakonec se uvolí dát mi volno na půl dne, dokud se se m nepřihrnou mezinárodní lety. Dino je rád alespoň za to, a tak si následující den půlíme šichtu. Když mě dorazí vystřídat, hlásí, že Nevaeh už je trochu líp a snad to bude dobrý. Říkám si, že to musí bejt fakt vážný, no ach jo. O detailech se opět bavit nechce. Sedí rezignovaně na stoličce a mumlá, že vůbec nechce pracovat, že na to nemá. Je mi ho líto. Jeho chmury mu nicméně po pár dnech z tváře mizí a vše se vrací do normálu.

Jaký pak bylo mý překvapení, když jsem se od policajta Jasona (pokud si ho nepamatujete, viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/c/412781/Vodafone-pravidlo-c-1-hlavne-zakaznikum-nenabizej-blow-job.html a rovněž zde:  http://menclikova.blog.idnes.cz/c/414958/29-5-2014-Den-blbec.html) dozvěděla, že bylo všechno uplně jinak. Nevaeh vůbec nic nebylo, pouze se s Dinem rozešla a ten z toho byl naprosto v prdeli a snažil se dát věci do pořádku.

V osudnej den přišel Jason jako vždy do Vodafonu na kus řeči a našel tam Dina slzícího. Když se ho zeptal, co se děje, vysypal ze sebe, že ho Nevaeh přistihla, jak si koresponduje s nějakou Ruskou (pamatuju se, že mi o ní říkal, prej do něho byla kdysi zamilovaná, a on jí dal košem… no každopádně je to už historie a ona je zpět v Rusku), což jí nadzvedlo mandle neuvěřitelným způsobem. Přestěhovala se do obýváku, kam on nemůže vkročit, protože jinak po něm hází, co jí přijde pod ruku, ječí na něj, že ho nenávidí, že ho už nechce nikdy vidět a vůbec různý příšerně sprostý nadávky, který od ní v životě neslyšel. Jason na to: „Ok a tak se ji snažíš uklidnit?“ Dino, natahující: „To vůbec nemá cenu, na ni mluvim přes dveře a ona je naprosto nepříčetná.“ „A co říká?“ Dino si sundavá brejle, vytírá z očí slzy a plačtivě protahuje: „Říká, ať jdu do prdele…“ Pak prostě Jasona poprosil, jestli by nemohl na obchod dohlídnout, že jde za ní. No kdyby něco takovýho viděla ta naše šéfová, tak ho okamžitě vyrazí. Nicméně Jason teda že ok, kancelář policie je na letišti hned za rohem (proto je taky u nás pečenej vařenej), zrovna dělal jen ňáký papírování, a tak že tam čas od času mrkne.

Jako fakt nechápu, proč jemu se s tím normálně svěřil, a mně lhal. No možná se to dá přisuzovat jakejsi hrdosti či studu. Něčemu, co je jen mezi chlapama. Ale stejně: fakt, že mě nechal žádat o volno v jiný práci, abych mohla zaskakovat za něj, zatímco on se snaží něco si žehlit u přítelkyně, prostě není v pohodě. To se nedělá. Připadala jsem si pak vážně trochu jako idiot.

Taky mi nepřijde vůbec fér, že když pak žádám o volno já, je to hroznej problém. Nedávno jsem dostala nabídku jet s Mylesem, Lisou a jejich dvěma irskejma kamarádama na čtyřdenní road trip, že maj v autě jedno místo volný. Awesome!! Dva dny z toho jsem měla stejně volno, ale potřebovala jsem k tomu další dva. Dina jsem o ně poprosila tejden dopředu. Dělal s tím největší cavyky, prej že tu Zee nemůže bejt sám (je po sezóně, takže už není zdaleka takovej šrumec, a hlavně když jsem tu sama já, protože Zee má nějaký byznys povinnosti, tak to mu nevadí…) a šéfový se to nebude vůbec líbit. Nechal mě škemrat pomalu tejden a nakonec povolil, až když jsem mu slíbila, že ho budu milovat do konce života. (Později jsem pak zjistila, že to pravděpodobně bylo spíš proto, že se za mě přimluvil Jason.) A prskal, že teda bude muset v sobotu přijít na pár hodin místo mě, aby Zeemu pomohl. Což ale pak vůbec neudělal. Nechápu.

Na druhou stranu mě ale třeba kolikrát po práci vzal někam na vycházku nebo mi koupil kafe, v pátek s náma chodí bruslit, ačkoli je to v jeho případě vážně o život… Když jsem se rozcházela s jedním chlapem a on věděl, že jsem kvůli tomu lehce nervózní, několikrát mi pak psal a volal, jestli jsem v pohodě. No fakt nevim, co má tenhle Číňan v hlavě.

Dino a jeho přítelkyně je pak kapitola sama o sobě. Pokud bych na jeho situaci měla nějakým způsobem použít obrat „být pod pantoflem“, v tomto případě by to nebyl pantofel, ale gláda. O Nevaeh doslova prohlašuje, že je jeho boss, a nezbývá, než plně souhlasit. Nehne se bez ní ani na krok, neexistuje, aby cokoli udělal bez jejího souhlasu, pokud chce jít i jen po práci na nákup, musí se jí nejdřív zeptat. Každej den vaří večeři, meje nádobí, pere, uklízí. (To jako samozřejmě nic proti, ale když se ho zeptáte, co zatím dělá ona, dozvíte se, že spí. Či se prostě válí v posteli.)

Nedávno z něj jen tak mimoděk vypadlo, že ho pořád za něco jebe. „Za co jako?“ prohodim. „No víš jak… že nedělám věci pořádně.“ „Jako co třeba?“ „No třeba že jsem kloudně neuklidil barák… včera že jsem neumyl pořádně nádobí… večeře stála za hovno…“ „Haha a ty jí taky někdy něco vytýkáš?“ „Jo. A ona se se mnou pak tři dny nebaví...“ Jednou jsme spolu zavírali a on zničehonic, jestli to zvládnu sama. Řikám no problem, a on díky, díky a že musí okamžitě vyzvednout Nevaeh z práce (to dělá samozřejmě každej den). K mýmu překvapení doslova vyběhl z obchodu sprintem, jen se za ním prášilo.

Nevaeh pracuje pro skydivingovou společnost, která sídlí v nádherným údolí, a i po cestě tam je spousta krásnejch míst na procházku. Dino se mě takhle jednou zeptal, jestli nechci jet po práci s nim, že se půjdem někde projít a pak ji pojedem vyzvednout. Tak jasně, proč ne. Vzal mě do Jack´s Point, malebnej osady, kde shodou okolností plánuje postavit barák. Po chvíli vandrování kolem (a nervózních kontrol hodin na mobilu) z něj vypadlo, že už musíme jet. Zakempovali jsme to pak před budovou, kde Nevaeh maká, a on prej, že pustí v autě nějakou muziku na ukrácení chvíle. Řikám si what, jakej chvíle, a ptám se, kdy jako Nevaeh končí. „ Noo, tak v 7.“ Bylo půl 6. „Hej to si děláš prdel?!“ On: „Jestli chceš, tak tě zavezu zpátky.“ „Řikám no to si teda kuř, že tu nebudu čekat hodinu a půl, jsi se zbláznil?!“ Nedávno ho přistihla, jak zrovna na kompu rozkliknul fotku nějakej Polky, se kterou kdysi (před sto lety) něco měl. Jen zamrkala a mrazivě pronesla, že ještě jednou, a zabije ho.

Všechno tohle mi ještě přišlo docela vtipný, o tom, že je Nevaeh v jádru dobrej člověk, jsem začala pochybovat až poté, co jsem s nima šla poprvé bruslit. Dino je ten největší antitalent na veškerý fyzický aktivity, jakýho jsem kdy viděla. Už jeho tělesná konstrukce o lecčems napovídá, má třicet kilo i s postelí, brejle tlustý jak dva popelníky. Když běží, jen čekáte, že každou chvíli zakopne a zabije se. Na bruslích měl takovej postoj, že to vypadalo, že má obě nohy vykloubený v kolenou, zoufale se držel manťáku a doslova se klepal jak ratl. To asi kvůli tomu, že má pořád v živý paměti, jak tu zkusil bruslit poprvý. Po pár minutách sebou totiž seknul, praštil se do hlavy, upadl do bezvědomí a skončil v nemocnici. Poté prohlásil, že nikdy více. Podařilo se mi ho přemluvit až teď.

Bylo mi ho upřímně líto, snažila jsem se mu s tím nějak píchnout, ale prostě nepřipadalo v úvahu, že by se během příštího milionu let toho mantinelu pustil. I tak se sotva držel na nohou. Nevaeh stála na bruslích poprvý, ale byla na tom o dost líp. Ukázala jsem jí, co dělat, bruslila s ní za ruce a snažila se jí všelijak pomoct, zanedlouho to zvládala sama.

Nemohla jsem věřit vlastním očím, když pak najela za Dina (třesoucího se v předklonu, nohy vykloubený, ruce zoufale tisknoucí pomocnýho tučňáka pro děti) a plnou parou ho nakopla bruslí do zadku. Ten se chudák zakymácel a padl na všechny čtyři. Ona z toho měla ohromnou srrandu, on to přešel bez komentáře. Já se nesmála.

No nevim… možná je to nějaká kulturní věc. Každopádně si ji chce do roka vzít. Good luck.