Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo

Po příjezdu na Zéland se mě pořád někdo ptal, kdy se chystám na bungy jumping, canyon swing a skydive. Moje odpověď zněla nikdy, ani za milion let, a vůbec: vlezte mi na záda. Mám v plánu provozovat dlouhý vejšlapy, potápět se, naučit se surfovat, plavat s delfínama, vidět velrybu a potřást si ploutví s lachtanem. Skákat z mostu budu, až se budu chtít zabít. A nemyslim, že na to potřebuju trénovat.

Jsem obecně posera. Co se týče mě a skydivingu, bojim se skočit i ze skokánku na koupališti. Děsí mě tobogán, jehož některé části musíte projet ve tmě. Nedám vodní klouzačku, na kterou chodí čtyřletá dcera tátovej přítelkyně. Na horskou dráhu by mě v životě nikdo nedostal. Dodnes mám v živej paměti, jak mě na ni táta doslova dotáhl, když mi byly asi tři. S tím, že se mi to určitě bude líbit. Nelíbilo. Celou dobu jsem ječela a plakala, to, že jsem se nepoblila, si vysvětluju jedině tím, že jsem byla v takovým šoku, že to nešlo. (Sorry, tati, pokud to mám nějak zkreslený, ale takhle mi to utkvělo v hlavě.) Před asi deseti lety jsme šly s kamarádkou v Pardubicích kolem pouti a ona chtěla hrozně jít na takovou houpačku. Řekla, že se to houpe jen dopředu, dozadu a do stran. To mi přišlo, že bych mohla dát. Houpačka vystoupala nahoru. A pak začala v šílenej rychlosti vrhat kotrmelce dopředu, po chvíli to samý pozadu. Byla jsem jediná, kdo křičel. Tekly mi slzy a řvala jsem, že chci na kačenky. Když jsem z toho konečně slezla, všichni se mi smáli… měla jsem chuť kamarádku zabít. Po zbytek dne jsem z toho měla tik v oku.

No takže jak se to stalo, že jsem vyskočila z letadla?

Abych pravdu řekla, tak vůbec nevim. Janice přišla s tím, že jelikož je teď skydive v Queenstown dva za cenu jednoho, musíme to udělat, páč to je nabídka, která se neodmítá. Já na to, že jo. Jakože jo a odkládá se to někam na neurčito a já to odkládám z hlavy, a beztak to nedopadne. Pak jsme najednou měly datum. A pak jsme najednou seděly v autě na cestě do Nzone Skydive. Teprve až na místě mi došlo, co to vlastně dělám. Ale už nebylo cesty zpět.

Vtipný je, že jsme málem vůbec neskákaly. Večer před dnem D jsme šly do postele brzo, řešily, co za vzkaz budeme říkat na kameru a Janice si chtěla napsat něco na ruce, aby to při seskoku ukázala fotografovi. Něco takovýho jsem já okamžitě zavrhla, byla kosa (a nahoře bude kosa jako prase), takže rozhodně hodlám mít rukavice. Nechápu, ale v noci jsem mohla normálně v klidu spát.

Ráno jsem vstala jen chvíli předtím, než jsme potřebovaly vyrazit, a rozhodla se nepozřít snídani. Janice byla vzhůru už asi dvě hodiny a tvrdě makala na svým make-upu a vlasovým stylingu, páč chtěla na fotkách vypadat k světu. To jsem já rovněž zavrhla, protože když padáte volným pádem, na ksichtě máte ochranný brejle a tváře vám plandaj všude kolem, řasenka to nevytrhne.

Když jsme byly téměř na místě určení, Janice vypískla svoje obligátní: „Shit!!!“ a začala se šacovat. Joo, měla čupr nažehlený vlasy, sexy rtěnku a ohoz, co ale neměla, byla kreditní karta. Takže mě vyhodila ve městě, abych zatím vyřídila rezervaci, a vražedným tempem se odebrala zpět k domovu. Když jsem slečně za přepážkou nahlásila naše jména, čekalo mě další čupr překvapení. Moje jméno nebylo v systému vůbec a Janice měla rezervaci na někdy za dva tejdny… a jinak bylo samozřejmě plno. No jako je fakt, že jsem si říkala, že Janice musí bejt super žena, když mně internet hlásil, že už žádný místa nejsou, a ona po telefonu všechno zařídila za dvě minuty… Musim přiznat, že namísto rozčarování se mě zmocnila spíš úleva… tak přece jenom to nebudu muset udělat. Zavolala jsem Janice a vysvětlila jí situaci, ta mě zapřísahala, ať tam počkám, a že ona si na to posvítí, protože si je jistá, že rezervaci provedla správně. No ach jo.

A taky že se za chvíli vřítila do dveří jako pohroma a dožadovala se vysvětlení. A spravedlnosti. Nevstávala v 5 jenom proto, aby se projela dvakrát do centra a pak si dala snídani v Mekáči. Nakonec dosáhla toho, že slečna zavolala pilotovi a zeptala se ho, jestli by nebylo možný do letadla vtěsnat ještě dva lidi. No problem, bro. A sakra. Následovalo mini školení s ostatníma skokanama a rozhodování, zda chceme svůj velkej den zdokumentovat fotkama, anebo videem, anebo obojím. Tato část do dva za cenu jednoho nespadala, a tak se nám lehce protočily panenky, ale tak když už, tak už. Všechno přepočítáváme na Warehouse, takže celá tahle sranda nás stála tejden ve Warehousu. No jako to ať to teda radši stojí za to…

Po přesunu na místo odletu/dopadu (což je mimochodem naprosto nádherný údolí) jsme byly nechány na pospas instruktorům, co budou skákat s náma. Jedná se o tandemový seskok, kdy si vás k sobě týpek připoutá a máte ho celou dobu na zádech. Jeden chlápek pro každýho (plus fotograf/kameraman, co skáče spolu s váma). S ohledem na intimitu situace jsme se s Janice pokoušely podplatit naši kámošku Max, která tu pracuje, aby nám dohodila ty nejhezčí instruktory, ale bohužel to prej nejde.

Nicméně chlapák, kterýho jsem vyfasovala já, byl super. Extra milej, vtipnej a nevadilo mu, že jsem se k němu už v letadle zděšeně tiskla jako klíště. Video nahrávku svýho mluvenýho projevu tu sdílet nebudu, páč to bylo fakt trapný. Začala jsem mlít o tom, jak je mi zima, a když se mě týpek zeptal, z jakej výšky budu skákat, řekla jsem 1500 feet, ačkoli je to 15 000… první minuta volným pádem. Pak jsem přešla do češtiny, abych svej rodině vzkázala, že vůbec nechápu, jak jsem se sem dostala, nicméně tady teď stojim, a tak doufám, že to bude víc skvělý než děsivý… a že se otevře ten padák. V letadle jsem se pak celou dobu zuby nehty držela instruktora, zapřísahala ho, že za žádnou cenu nechci skákat hlavou napřed, a doufala, že mi nepovolí svěrač.

Což se málem stalo, když se otevřely dveře, týpek mě začal soukat ven a já se s nohama ve vzduchu podívala dolů. Šmarjá panno, jak já byla podělaná :D Dobrý na tom je, že nemáte na výběr. Osoba za váma vás má na sobě sakramentsky na fest zavěšený a připásaný, a tak pokud skáče, skáčete taky.

V prvním okamžiku bych přísahala, že se mi zastavil dech. A žaludek přesunul do krku. Nepříjemnej pocit trval ale jen tak tři sekundy… pak už to byla paráda.

Vůbec si nepřipadáte, že padáte, vypovídá o tom jen vítr svištící kolem… a přibližující se zem. Janice říkala: "Nesměj se a nemluv s instruktorem, nebo budeš na fotkách vypadat jako debil. Prostě drž pusu zavřenou." Jenže mně se po třech sekundách hrůzy tak ulevilo, že jsem měla strašnou potřebu o tom týpkovi vykládat. A nemohla jsem se ubránit tomu se neustále usmívat a řvát na něj nad sebe, jak je to super. A musim říct, že na fotkách nevypadám jako debil ani tak kvůli tomuhle, ale kvůli obřímu kusu plastu, kterej jsem měla naplácnutej přes svoje brejle (a v podstatě celej obličej) a zařezával se mi do tváří.

Jako mohla jsem okuláry nechat doma a dostat normální ochranný brejle, který nejsou zdaleka tak devastující, jenže to bych z toho letu taky mohla vidět pěkný hovno. A že se bylo na co dívat. Ačkoli byla kosa jak blázen, počasí bylo nádherný, svítilo sluníčko a výhled lemovalo jen pár mraků. Jelikož vám vůbec nepřijde, že padáte, můžete se nerušeně kochat horama a jezerama pod váma a užívat si ten pocit, že doopravdy letíte. Já neustále mávala rukama jako idiot a předstírala, že jsem pták. Týpek mi pak předal opratě a nechal mě určovat směr, což bylo skvělý. Přistávat mě nenechal. Když jsem klouzala prdelí po trávě, na jednu stranu mi bylo líto, že už je po všem, na druhou jsem mi spadnul kámen ze srdce. Týpkovi na zádech jsem děkovala jako blázen, objímala ho a vůbec měla pocit, že mi právě zachránil život a miluju ho uplně nejvíc ze všech lidí na světě. Kdyby se mě v tu chvíli zeptal, jestli si ho vezmu, bez váhání bych odpověděla, že ano.

Miluj svého instruktora.

S Janice jsme pak jely rovnou do práce. Což bylo lehce šílený, jelikož nám oběma bylo od tej doby, co jsme se sesbíraly ze země, na blití. Aspoň jsme ale měly super-cool odpověď na každodenní otázku kolegů, jak se vede. Ale tak víš jak, normál, právě jsme vyskočily z letadla…

Svojí mámě jsem o tejhle akci neřekla ani slovo. Jen jsem jí pak bez komentáře poslala video dokumentaci. Její reakce zněla (cituji): „Ses posrala!!!“

Tuto moji krásnou fotku pak zhodnotila slovy: „Tak tohle bude úžasné foto na výzdobu WC,děkuji zlato.“

Tak fakt dík, mami.

Zaujalo: Od tohoto úžasného seskoku se mi klepou ruce. Není to uplně super při práci, kdy většinu času dáváte simky do iPhonů, při čemž si musíte pomáhat titěrnou kancelářskou sponkou... a vaše ruka u toho vypadá jako sbíječka. Musim působit jako alkáč v absťáku.