4. 9. 2014 Přiznání budižkničemu blogerky aneb Kdyby něco, žiju

Oká, takže nezbývá než přiznat, že s formátem deníku jsem ztroskotala rychlejc jak Titanic. Díky moc všem, kdo mi psali emaily a strachovali se o moje zdraví nebo jim chyběly moje články:) Pravdou je, že jsem se plně zabydlela a večerní psaní vystřídal jinej program. Říkala jsem si pohoda, prostě dám chvíli pauzu a pak to zpětně doženu, ale postupem času se mi poznámky začaly nekontrolovetelně kupit, a čím víc jich bylo, tím nemyslitelnější se zdálo, že je ještě někdy zvládnu smysluplně uspořádat. A tak prostě píšu dneska (zrovna mám chřipku, ležim v posteli a fňukám po mámě) a pokusim se postupně zrekapitulovat, co se s mým životem událo během posledních třech měsíců. Za tu dobu se mi mimo jiné podařilo pracovat celou dobu bez jedinýho dne volna (ok, jednou jedinkrát jsem se omluvila, že je mi blbě, a jela s Janice na road trip:) – pokud tohle čte můj šéf Glen, znova upozorňuju, že google translator je bullshit a tahle věta říká něco jinýho, než si myslí), začít upřímně nenávidět Warehouse, naučit se plynně španělsky, vyskočit z letadla z výšky 4,5 km a padat minutu volným pádem, opařit si v práci celej obličej horkým čajem (což bych v životě nevěřila, že je možný), brečet u písně od Lucie Bílý (což bych taky nevěřila, že je možný), oslavit Vánoce v srpnu, naprosto si zamilovat Queenstown a taky přidat pár řádků do kapitoly "Moje milostné držkopády s cizinci". No ale popořadě :)

Queenstownské letiště se oficiálně řadí mezi 10 nejkrásnějších letišť na světě a nelze než uznat, že tam náleží právem. Ten pohled, když přistáváte, fakt bere dech.

Vůbec se nedivim, že první věc, kterou většina turistů udělá, je, že vytasej foťák a chtěj si tu nádheru zvěčnit. To se ale bohužel nesmí, a jsme to i já s Janice, kdo na ně divoce gestikujou, že NO PICTURES!! a sklízej zklamaný pohledy.

Když jsem někde cestovala letadlem a po přistání pozorovala lidi v reflexních vestách pobíhající kolem, říkala jsem si, že je to pěkně nebezpečnej job. Nikdy by mě nenapadlo, že to jednou budu já. Taky bych nevěřila, že budu jednou mít práci, do kterej se každej den upřímně těšim a každou chvíli tam chytám záchvat smíchu, protože s mejma kolegama i šéfama je neuvěřitelná prdel, nemluvě o tom, že každou neděli pořádáme piknik. Po prvním dnu jsem ale vážně pochybovala, jestli je to úplně pro mě.

Exkurze po pracovišti s vysvětlením bezpečnostních opatření mě ještě nevyděsila. Týpek, co se nám věnoval, byl v pohodě... na Janicin dotaz, jestli můžeme nosit vlastní čepici, až bude kosa, odvětil, že pokud na ní nebude nápis "fuck off", tak je mu to uplně jedno... Uniforma taky cajk  – modrý pracovní kalhoty, reflexní kalhoty do deště, tričko s krátkým rukávem, fleesová mikina, reflexní vesta, reflexní mega obří bunda, pracovní sluchátka (se kterejma neslyšíte vážně nic a kolikrát uvažuju, že si je budu brát na noc domů v případě, že Janice bude mít jedno ze svejch horších chrápacích vystoupení). Joo, vypadáme hodně cool…

Následující pokec s kolegyněma mě nicméně zanechal s myšlenkama na úprk. (Mami, ber na vědomí, že si dávám fakt bacha a že úrazy se tu dějou výjimečně... no anebo tuhle část vůbec nečti:D) Všechno začalo nevinnou konverzací o tom, jak mámě skvělý pracovní boty. Že prej když ti někdo přejede nohu, tak to ani necejtíš. What?! Jo, to se prej stává často, týpci pořád jezděj kolem se zavazadlama a v různejch mašinách, přejet si nohu schodama, co se přikládaj k letadlu, taky neni vůbec těžký, je to tam ani nemrkneš. Oukej... Argentinka Paula vypráví, jak jí jednou její přítel přejel nohu naschvál. Ujišťuju se, jestli říkala, že to bylo naschvál, anebo že to nebylo naschvál… Bylo. Já jsem si zatím nohu částečně přejela dvakrát, a to schodama... jednou jsem si na ni najela zezadu a sedřela kůži, což celkem bolelo (a bylo to po noci, kdy jsem vůbec nespala, a byla tím pádem dost mimo), podruhý jsem si najela na prsty a nemůžu zrovna potvrdit, že bych to necejtila... byla jsem dost překvapená, že ten malíček neni rozdrcenej. Další nevinně začínající rozhovor se točil kolem toho, jak dlouho už tu ostatní  pracujou, kolik nás tu je a podobně. Paula jen tak mimo řeč prohodí, že původně začínaly tři, ale Angličanka skončila po tejdnu. Po chvilce ticha přidává, že měla úraz a už nemohla dál pracovat. Otázku, která se tak jasně nabízí, nikdo nepokládá, a tak se odvážim já... co se stalo? Paula se dá do vyprávění... Lidi, co na to maj papíry (rozhodně ne já, haha), se po letištní ploše pohybujou pomocí takovýho minivozítka (povšimněte si Janice tvrdě makající :)):

Pro úklid mezinárodní letadla je potřeba za vozítko zapřáhnout speciální vozejk s vercajkem. Takže tahle Angličanka to šla udělat. A zrovna když zacvakávala obě části do sebe, do vozítka nasedl týpek, co myslel, že už to má hotový... a ke všemu omylem zařadil zpátečku... čímž jí rozdrtil prsty na kaši. Když to slyšim, uplně se oklepu a chytnu bezděčně za prsty. Fuj.

Po tejdnu, kdy už jsem přestala mít noční můry o křupajících kloubech, mě pro změnu vyšokoval jeden ze šéfů –věčně pantem meloucí Kanaďan Glen. Rozhodl se, že bychom my nováčci měli začít otevírat dveře od letadla a vypouštět ven cestující, takže nás o tom proškolí. Takže: Potom, co přijedeme se schodama k letadlu, po nich jedna z nás vyjde nahoru, zkontroluje, jestli se nesmekaj a jestli mezi nima a dveřma není moc velká mezera, aby tam někdo nepropadnul. Pokud v cajku, prolustruje dveře, jestli nejsou nějak poničený. Pokud ok, nastává nejzásadnější okamžik, a to nahlídnout okýnkem na dvě kontrolní světla. Pokud jedno z nich svítí, znamená to, že kabina je přetlakovaná a dveře nesmím otevřít. Glen vysvětluje, že pokud si nevšimneme, že kontrolka svítí, a dveře přesto otevřeme, vystřelí evakuační skluzavka. Což ten, kdo dveře otevřel, nemůže přežít. A jo, už se to stalo (ne tady). Čumim na něj s doširoka otevřenýma očima a nafest staženou prdelí. Janice se mi po chvíli začne i smát, jak vyděšeně vypadám. Obecně se snažim ctít heslo svojí mámy „Když nejde o život, jde o hovno“ a zachovávat klid, ale tady mi přijde, že už o život jde. Glen mě uklidňuje, že za tu dobu, co tu pracuje (9 let) ještě ani jedno z těch světel svítit neviděl. Zhluboka se nadechuju a řikám, ať teda pokračuje. Takže potom se musí zabouchat levou rukou na dveře a na okýnko přitisknu palec. Čekat na odezvu zevnitř, což je zpětný zabouchání (který ale nemusíme slyšet) a přitisknutí palce letušky na náš palec (který každopádně uvidíme) na znamení, že uvnitř je všechno v pohodě. Pak už je jen potřeba asi 5 sekund počkat (abych letušce nepřiskřípla zevnitř ruku), zvednout páku, vysunout dveře, dát páku dolů a zaklapnout. Pozdravit letušku :)

Zpočátku jsem u toho byla lehce nervózní, ale teď už klídek. Nepříjemný to bylo jen dvakrát, a to když asi minutu nepřicházel palec nazpět od letušky, a pak, když první pani, co vystoupila z letadla, poblila celý schody.

Více o naší každodenní pracovní náplni a kolezích v příštích článcích :)

Zaujalo: Parkovat se dá všelijak. Styl mojí irské spolubydlící:

Podotýkám (!), že takhle tam nacouvala seshora. Po tomto incidentu si Myles dovolil na naši ledničku fixem rozkreslit parkovací řád před domem, který doplnil poznámkou : "And don’t park on rocks, however funny it seems."