29. 5. 2014 Den blbec

Ráno nám u dveří trůní sněhová nadílka. Janice z toho má druhý Vánoce, vybíhá ven v pyžamu a žabkách, a pokřikuje na mě, ať se jdu honem podívat. Já skypuju a nehnu ani brvou.

Nicméně s jejím povykováním z hovoru stejně moc nemám, takže se nakonec zvedu, abych jí udělala radost (dovolila jsem si teda vzít bundu a boty). Ou jé, první sníh je vždycky krásnej Krom toho koukám, že s ním přišla i kočka.

Překvapeně si ji přeměřujeme. Ona se toho evidentně nebojí a v mžiku je vevnitř. Chodí po baráku a podrážděně mňouká, jako by si stěžovala, že nemáme pořádně uklizíno. Zanedlouho nás ale bere na milost a kempuje to na křesle. Nevypadá, že by se měla k odchodu.

Janice jí dává mlíko a jméno Tom. Odpoledne sice odchází, ale druhej den ráno je zase zpátky.

Venku se začínaj stahovat mračna, rozpoutává se solidní liják a fučí, že nám to snad odfoukne barák. Čemuž bych se mimochodem vůbec nedivila, je to takovej domeček z papíru, můj táta by se chytal za hlavu, kdo tohle sestavil. Na zimu ideál: izolace veškerá žádná.

Jedem na letiště za Bradem podepsat smlouvu, já mám pak šichtu ve Vodafonu. Janice nejde zavřít okýnko u řidiče, takže na ni zhusta leje. Snaží se ho vší silou vyprostit, jenže je to držák. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to hrozně vtipný, faktem je, že tohle auto už má za sebou lepší časy. Do toho volá Dino, jestli jsem už na cestě do práce, a jestli bych se mu nemohla stavit pro něco k jídlu v Mekáči, páč si zapomněl oběd doma. Takže přibržďujem ještě tam, konečně se nám podaří okýnko vydolovat a zavřít, ale už nechcem riskovat, že se zase šprajcne, a tak slečna za přepážkou nechápe, proč si objednávku nenecháme normálně podat, ale vystupujem pro ni.

Na letišti nejdřív házim po Dinovi hamburgerem a oznamuju, že musim jít podepsat tu smlouvu, ale budu za pět minut zpátky. To by bylo v cajku. Jenže Brad je rád, že nás vidí, a hrozně se vykecává. Usmívám se, přikyvuju a pod stolem nervózně podupávám nohou. Diví se, že mám všechno tak rychle přečtený a nemám žádný dotazy. Aby se neřeklo, tak se teda s jednim vytasim, a to kdy se budeme fotit na tu bezpečnostní kartu, když za tři dny začínáme pracovat. Na to se Brad sám nad sebou upřímně podiví, že to ještě neproběhlo. God… Takže nás bere se vyfotit, což mě přivádí k úvaze nad tím, jestli mi dneska prošel rukou hřeben… o něčem jako řasence ani nemluvě. Navíc jsme zmoklý jak slepice. No… co se dá dělat.

Když po půl hodině sprintuju směrem k Vodafonu, řikám si, že ten hamburger by mohl bejt polehčující okolnost. A taky že jo, Dino hlásí, že don’t worry. Vůbec působí tak nějak rezignovaně, vypadá to, že má den blbec. Zmateně mžourá kolem, kromě oběda si zapomněl i brejle. Většina letů je zrušenejch kvůli počasí, a tak se nedá říct, že se u nás dveře netrhnou. Asi dvě hodiny děláme papírování, Dino se u toho rozčiluje nad Zeeho způsobem administrativy a přešlapama, následná inventura je pak pro něj už vrcholem pekla. Namítám, že to aspoň není stereotyp, že občas je potřeba trocha pekla, aby zamíchalo každodenní nudou, a on mě vraždí pohledem.

Janice ho od první chvíle nemusí. Nemá rád Čínu (což oukej) ani Číňany, v podstatě Asiaty vůbec. Obdivuje západní kulturu a všichni "bílí" jsou pro něj děsně cool, kdežto k "vlastním lidem" se chová odměřeně. Když má možnost mluvit v rodným jazyce, nechce. Hustý je, že podle Bee to takhle dneska má každej druhej mladej Číňan.

První otázka, kterou většina čínských zákazníků, co k nám zavítá, vystřelí, je mířená na něj: "Mluvíš čínsky??" Odpovídá podle nálady. A většinou to zapře. Několikrát jsem byla svědkem toho, že se tu objevila nějaká malá zmatená Číňanka, co angličtinou moc nevládla, a on div neprskal vzteky, že na ni musí čínsky… když dokvačí Němec, co neumí žbleptnout, tak je to v pohodě, ale jak je to Asiat… (Samozřejmě nedejbože Ind!) No kamarádi určitě nebudeme. Taky se mě nedávno ptal, jestli nevím o nějaký práci, že jeho přítelkyně shání. Věděla jsem, že nedávno začala pracovat na plnej úvazek jako prodavačka v beauty shopu, a tak jsem se podivila, jestli už tam nemaká. A on, že je to prej nuda, tak shání něco jinýho. Vím, že se tu momentálně na jednu pracovní nabídku ozve kolem sta zájemců, takže si těžko dokážu představit, že by kdokoli nechtěl sedět na plnej úvazek v beauty shopu… nicméně jeho výraz nepřipouštěl žádný dotazy, a tak jsem jen pípla aha a že se zeptám. Když jsem se pak bavila přímo s dotyčnou přítelkyní, povídala, že tam začala pracovat, protože jí přislíbili pracovní vízum, ale teď obrátili, že jí ho nebudou moct dát, a tak shání jinej job, kde by ho mohla dostat. Aha… nejdřív mi hlava nebere, proč jsem tohle neměla vědět. Kdyby tam třeba něco ukradla a vyhodili ji, chápala bych, že se s tim Dino nebude zrovna chlubit, ale… nicméně pak mi to secvakne. Snaží se působit nad věcí – jeho se přece běžný problémy imigrantů vůbec netýkaj. Chce bejt Kiwi, tak prostě předstírá, že je Kiwi. No řikám si, že jako Číňan to má docela těžký.

Pozdějc odpoledne se stavuje na pokec policajtka Mel, co většinou vykládá o různejch kašičkách, co vaří svýmu mimču. Ukazuje, že dostala nějakou děkovnou kartu a dvě čokolády. Víte, proč?! Protože dneska je shitty day, lidi jsou nakvašený kvůli zrušenejm letům a panuje zmatek = všichni zaměstnanci si zasloužej poděkování a čokoládu na nervy. Tomu říkám přístup.  Načuhuje taky Jason, a skoro jako každej den mi nese kafe a hrozně sladký sušenky. Je mi to blbý, ale tak zase ho s tim přece nevyhodim. Začal číst můj blog, vkládá si celý články do google překladače – nemůže to dávat moc smysl, ale prej v pohodě ( no, s jedním jsem to zkusila a to, že mi můj otec něco "dal", bylo přeloženo, jako že "se oženil"...). Už vim, že jeho kérka je v hebrejštině. Z čehož ale nejsem o nic moudřejší. Kdybyste někdo náhodou tímhle jazykem vládnul, můžete mi pomoct:

Když to rozluštim, dostanu exkurzi do skladu policejních zbraní nebo co.

Po cestě z práce se kochám výhledem na the Remarkables, jezero Wakatipu a noční Queenstown.

Dnešní zatažená obloha s měsícem v úplňku vypadá jako rozklepnutý vejce s obrovským bílkem. Prohlížím si ty rozdrolený obláčky a nahlas si zpívám. Dělám to tak odjakživa, když jdu někde sama. Nicméně se vždycky tu a tam ohlížim a ujišťuju, že mě nikdo nemůže slyšet, protože se stydim. Tady to řešim tak, že zpívám jen český songy, a tak mi nikdo nerozumí. To mi nějakým záhadným způsobem nevadí. Když jsem ještě bydlela ve svej rodnej vísce, jezdila jsem jednu dobu každej den plavat a pak pozdě večer domů vlakem. Umístění nádraží je u nás na vesnici naprosto absurdní, k civilizaci se musí člověk táhnout kolem rybníka dvacet minut do kopce. Vzpomínám si, že jsem jednou takhle od toho vlaku šla a rozjížděla to na plný koule. Za rybníkem jsem si všimla, že je obsypanej nočníma rybářema. Naštěstí byla tma jak v pytli, a tak nemohli vidět, že jsem rudá až na prdeli.

Když dorazím ke svýmu současnýmu domovu, najdu tam na návštěvě Bee. Dozvídám se, že Janice je se svým sněhovým šílenstvím oproti ní žabařka, Bee ráno letěla ven úplně bosa a v plavkách. Celej den společně strávily tím, že dělaly do sněhu anděly a stavěly sněhuláky. No asi něco, jako když mně bylo deset :)

Mimochodem ve Warehousu si uvědomili, o co přišli, a začali nás opět zvát na noční doplňovací směny. Jupí. Dostáváme smlouvu a tričko, co má vzadu místo cedulky vyšito „Love your customer“. Haha.

Pozorování týdne: Čínskejm matkám to pálí. Aby jejich dcerky nenechávaly jídlo, tvrděj jim, že to, co zůstane na talíři, bude mít jejich budoucí manžel na obličeji. (Argument tej mojí, že mě nepustí od stolu, dokud to nedojim, se ve světle toho jeví jako pořádně chabej.)