22. 5. 2014 Český sny, irský trápení a australský sušenky

Strašnou řadu let se mi nezdály vůbec žádný sny – dokud jsem nepřijela sem. Nechápu to, ale choděj noc co noc.

Vždycky si je ráno pamatuju (většinou kroutim hlavou, co to bylo za psycho výplod), a během dne se mi z vědomí vypařej. Nicméně včera se mi zdálo, že mi moje sestra měla hlídat osmáka degu Staráče (tímto zdravím). Zanedlouho po předání hodila na Facebook video, ze kterýho bylo jasný, že se u ní doma koná velká párty, a mně vstávaly vlasy hrůzou, když jsem viděla, ja si ho její kamarádi pod obraz nechávaj kolovat a různě ho ošmatávaj.

Staráč nemá rád párty. Cizí ruce. Ani mou sestru. Vlastně prakticky nikoho kromě svejch dvou dcer, z nichž jedna je šílená a druhá má kolem oka vypelichanej kruh. Takže jsem jí okamžitě volala, že jestli mu někdo zkřiví chloupek, je mrtvá. Probudila jsem se dezorientovaná, zmatená, ale se zaťatou pěstí.

Co se týče dění tady, Max přišla s tím, že v červnu je u nich skydive pro místní „buy one, get one free“. Janice to označila za nabídku, která se neodmítá, a že prej do toho spolu musíme jít… mě poser (respektive až dojde k realizaci, budu se snažit o opak.) Z Wanaky se nám nakonec dostalo zamítavý odpovědi, a tak mi Jan vítr nikam neodvane a zůstáváme nadále cestovatelskejma sestrama. No beztak by beze mě zašla steskem.

Taky máme nový spolubydlící: irskej pár Mylese a Lisu. On je, jak ho označila Janice, „takovej ten One Direction guy“, blonďák-hezounek a fitness nadšenec. Je příšerně povídavej, což bývá milé, ale někdy taky pekelně frustrující. Je prostě nutný počítat s tím, že pokud na vás začne mluvit, není prakticky nic, co by ho zastavilo. Několikrát jsem se málem počurala, protože jsem ze zdvořilosti čekala, až dokončí větu. Teď už vím, že žádná věta nikdy není poslední. Lise huba jede taky pěkně, ale zdá se, že dokáže odhadnout míru, a vždycky to stopne těsně předtím, než se vám začne chtít vyskočit z kůže. Je původním povoláním masérka a kosmetička, taky velká kuchtička, pekařka a pletací mistryně. Celý dny chodí v županu a sleduje romantický komedie. Oba jsou téměř trpasličího vzrůstu, a tak ačkoli jsou podobně starý jako my, vypadaj o hodně mladší. Pro představu o tom, jak moc, uvedu případ z minulýho roku, kdy spolu šli do kina na film 16+ a chtěli po nich občanky… z tej situace maj trauma doteď. Naše náměsíčný pachtění ve Warehousu inventurou neskončilo, přešly jsme plynule na noční doplňování zboží. Pakárna, ale timing lepší, končíme v jednu ráno. A aspoň podrobně víme, co je zrovna v nabídce (nejradši vybaluju sušenky a čokolády). Janice se o mě stará jako o vlastní, na šichtu chodím rovnou z Vodafonu, a to pozdě a vyhladovělá, a tak když se na mě vytasí s připravenou večeří, jsem z toho paf.  

    Ukořistit krabici, nožíkem otevřít, zjistit, co se skrejvá uvnitř, vydedukovat, kam to asi patří, dopravit na místo. Nacpat, kam se dá. V těch krabicích člověk najde ledacos. Kromě zbytečnejch cetek třeba taky myšlenky, který má přes den zahrabaný někde hluboko v hlavě, kde se zbaběle krčej, aby na ně nedosáhnul. Začnou vyplouvat na povrch až s první hvězdou, v mým případě první krabicí. A tak se v těch myšlenkách probírám, třídim je spolu s dámskejma spoďárama a nenechám se rušit. To je výhoda tohohle jobu: nevyžaduje pozornost. Když už není co vybalovat, zbývá celou prodejní plochu zamíst a nakonec zboží úhledně zporovnávat, aby vypadalo k světu. V tu chvíli se obyčejně zašívám ke knížkám. Tvářim se, že všechny potřebujou nutně přeorganizovat, nechám si jednu po druhý proplouvat rukama a sonduju, co vyšlo zajímavýho. Kniha je jediná věc, u který se neřídím heslem "Nesuď knihu podle obalu". Za příšernou, nevkusnou, kýčovitou obálkou se přece nemůže skrejvat nic čitelnýho. Od toho ruce pryč. Ty oku lichotivý si ale vždycky s láskou prohlížím, pročítám anotace a po cestě domů o nich vyprávím Janice. Směnu vede Kobra, což je fajn, je to milej chlápek. V jednom kuse nám děkuje… prostě jen za to, že děláme svojí práci. Nejdřív si říkám what the hell? Ale když nad tím tak přemejšlim, je to skvělá věc. Nikoho to nic nestojí a dělá to obrovskej rozdíl. Přístup místních vedoucích a šéfů je pro mě zatím v porovnání s tím českým (nebo i skotským) vůbec nebe a dudy. Byla jsem zvyklá na to, že když děláš svou práci dobře, nikdo ani nepípne, je to samozřejmost (koneckonců, člověk je za to placenej). A když se v tom plácáš, máš průser. Tady když pracuješ dobře, tak tě chválej a neustále děkujou. Protože to samozřejmost není. Když se v tom plácáš, prostě ti to vysvětlej nebo ukážou znova, a snažej se pomoct. A pak: nikdo se vlastně nechová jako boss. Nikdo se nepovyšuje, nemá potřebu si něco dokazovat, lidi házej fórky a usmívaj se. Neříkám, že by si váš šéf měl nutně nechat říkat kapitán Kobra, ale stačí pár jednoduchejch věcí jako prosím a děkuju, a je to najednou úplně o něčem jiným. Taky jsem tu poprvý v životě zažila něco jako PLACENÝ školení. Doufala jsem, že budeme tyhle noční směny dělat pravidelně, a já tak budu mít namakáno dost hodin, jenže po pár dnech se dozvídáme, že už lidi na noc potřebovat nebudou, a nabízenou pozici pokladních se nám do rozvrhu nacpat nepodaří. A tak dál hledám evening job. (Né „night job“, jak mě opravil Jason, to zní prej fakt blbě. No… night job, až když nebude zbytí:))      Pozorování týdne: To, že jsou TimTams nejlepší sušenky na světě, je bullshit. Scotch Fingers forever!!